„Jsme dospělí a zodpovědní. Bože, mám dceru, to chceš, abych se zabila," lamentovala, když ji chytil za ruce a rozhodně na ni hleděl.

„Ve snu to nejde!" odvrkl nevzrušeně.

„A jak to víš? Tenhle sen je naprosto nevyzpytatelný. Dvacet let nic a najednou si vzpomene, že by nám měl zase otevřít. Hrůza! Já tentokrát už prostě chci vědět, jak to tady chodí. Potřebuju odpovědi!" odsekla napruženě, ale on ji pohladil po ruce a pronesl klidně: „Dej nám prostě těch pár snů, ano? Řešit to můžeme potom v realitě, teď si to prostě užívej. Ano?"

A jeho oči ji přímo prosily, aby přitakala a ona si povzdechla. Vlastně nebyla proti, aby chvíli nemusela řešit celý svět. A kdy naposledy si mohla přát cokoli? No... nejspíš tehdy naposledy, kdy byla ve snu. Po rtech se jí rozběhl úsměv, když mu oplatila stisknutí ruky.

„Tak jdeme na to! Vzhůru do oblak."

Odpovědí jí byl úsměv, který měl jako jediný šanci ji dostat kdykoli do kolen. Oba zavřeli oči a přáli si to bláznivé přání. A opravdu za chvíli cítila, jak se kolem ní točí vzduch a vyjekla, když země pod jejíma nohami zmizela. A z hrdla se jí dral výkřik, protože vzápětí opravdu v objetí Vojtových paží plachtila mezi mraky a pod sebou viděla mapičku měst. Zatímco plachtili po nebi, ona střídavě křičela strachy a chvílemi nadšením.