A tak se vrátila domů. Do toho lvího doupěte. S úsměvem nakoukla do pokoje Klárky, která spala rozcapená na všechny strany na posteli. Musela se přitom pousmát. Byl to živel. Ať už v životě nebo i ve spánku. Došla k ní a přikryla ji, než potichu zavřela dveře a vydala se do ložnice. Oliver samozřejmě nespal. Jen po ní vrhl výhružným pohledem.

„To jste to protáhly. Už jsem si myslel, že se snad ani neukážeš," vyčinil jí okamžitě, ale pořád si dával pozor, aby to neznělo příliš hlasitě.

„Trochu vínka, to víš," prohodila nevzrušeně a obdařila ho potutelným úsměvem.

„Ještě z tebe bude ochlasta."

Odplivl si, ale ona hrála, jak se jí to nedotklo. Nevzrušeně se převlékla a vlezla si do postele.

„Když už tak ochlastka," odvětila hravě a vzápětí se jen prudce nadechla, když jí nešetrně sevřel ruku a donutil na sebe podívat.

„Přestaň mě provokovat!"

Ona mu však odhodlaně hleděla do očí.

„Dokud je tu Klárka, nic si nedovolíš. Velký hrdina jsi jen, když jsme sami," pronesla rozhodně, vytrhla mu ruku a nechala ho zkoprněle zírat.

Měla by se bát, ale věřila, že dokud vedle spí Klárka, nedovolí si nic víc. Byla totiž připravena začít ječet, jako kdyby ji na nože brali, a to by se mu jejich dcerce špatně vysvětlovalo. A nemýlila se. Vzápětí se totiž odtáhl, mrskl po ní vražedným pohledem a doprovodil to chladnou výhružkou: „Však se neboj, drahá, brzo budeme sami."

A ta slova mezi nimi zůstaly viset jako jasný důkaz, že tímhle to neskončilo. Ona si však oddechla. První fázi měla úspěšně za sebou.