„To jsem ráda, že jste se nezabili!" konstatovala Lucka, jakmile bok po boku sešli dolů, zatímco ona kroužila další skleničkou vína a zubila se na ně.

Mladá žena vstupující dovnitř na ni hraně zahrozila s výhružnými slovy: „Tohle si budu pamatovat!"

Což však bylo okamžitě odmávnuto a v odpověď se jí dostalo jen vzdušné pusy a nezbedných slov: „Holt si potřebovala prince ve zlaté zbroji, tak jsem ti ho přivedla."

A to nebylo všechno, vínem posílená matka ještě k tomu dodala se šibalským úsměvem: „A co si budeme povídat. Já ho prostě žeru! Snový kluk. Toho se snad nikdy nenabažím!"

Načež zamrkala na Vojtu a jasným pohledem i slovy dala najevo, že chce vědět, jaký je plán. Hodlala se do toho totiž pustit jako obvykle po hlavě. Vojta se na ně obě zazubil a jejich společenství bylo kompletní. Už nebylo cesty zpět. Oba snovou dívku nutili jim věřit a přenést trochu zodpovědnosti právě na ně dva.

„Ne, tohle je moc nebezpečný pro Sáru!" zaprotestoval Vojta při jednom ze sta návrhů, které stihli za tu dobu vymyslet. Sára však nehodlala nechat dál jednat za sebe ostatní, takže se mu rázně podívala do očí a dala mu najevo, že ona to riskne.

Chvíli si hleděli z očí do očí. Viděla na něm, že by nejraději protestoval, jenže nemohl. Ona to udělat musela. Kvůli sobě i Klárce. Musela to zkusit, a to musel pochopit z jejího pohledu, když kapituloval s tichými vážnými slovy: „Dobrá, ale budeš opatrná!"