Celou tu dobu byl v kómatu. Bože. Tak proto zmizel, protože se konečně probudil a oni si neřekli nic víc, co by jim pomohlo najít jeden druhého.

Byla z toho tak omráčená, že došla k posteli a svezla se na ni. Začínalo to dávat smysl, proč sny skončily. Proč zmizel.

Najednou ucítila paže kolem ramen.

„Sáro, nenašel jsem tě konečně po těch letech, abych se díval, jak si s někým, koho nenávidíš," zašeptal s rozhodnou rázností, a když viděl, jak otvírá ústa, aby protestovala, pokračoval: „Kdybych viděl, že si šťastná, stáhnul bych se, nebo odjel, ale tak to není. Manžel ti ubližuje. S někým takovým nesmíš být!"

V tu chvíli se probrala z šoku a vyvinula se mu. Rozčíleně zanadávala. Lucka ho očividně víc, než dostatečně informovala.

„Je to můj život! A je na mně, jak ho prožiju. Dělám to, co považuji za správné," odsekla napruženě.

Vojta taky vstal, takže stáli proti sobě jako věční soupeři.

„Takže budeš s někým, kdo tě nenávidí?"

„Klidně, když tak budu mít svou dceru!" zavrčela.

„Jsou přece i jiné možnosti."

„A jaké? Že manžel udělá všechno, aby mě začala Klárka nenávidět, když budu chtít odejít? To nikdy nedopustím!"

„Ne, odhalit jí, jaký je její táta doopravdy. Aby se o tom sama přesvědčila a pochopila tě," odvrkl rozhodně. A ona se zastavila uprostřed nádechu na další kolo. Něco takového nečekala. Tohle nebyl příkaz, ale rada, která zněla opravdu rozumně.

Zůstala stát na místě, když si těžce povzdechla, jako kdyby měla tíhu celého světa na svých bedrech. Všechna zlost z ní pomalu vyprchávala.

„Je skvělý herec, před ní se nikdy neodhalí, pro Klárku bude tím dokonalým tátou," zamumlala odevzdaně. Vojta ji však rozhodně vzal za ruce a donutil ji tak, aby se mu podívala do očí.

„Já ti pomůžu! Dostaneme ho. Jen mi dej šanci."

Jeho oči vypadaly tak upřímné, že zadoufala, že by tu mohla být i jiná možnost. Zahořela nadějí. Chtěla mu věřit, opravdu chtěla tomu jeho upřímnému výrazu. Její srdce na ni přímo řvalo, ať ze sebe udělá naprosto nemožnou hrdinku, aby ji mohl právě on zachránit.

Kdyby nebyla tak unavená z posledních dní, ze zhoršení manželova chování, asi by vzdorovala zuby nehty, ale už nechtěla nést všechno sama, a tak z jejích úst samovolně vypadlo tiché kapitulující „dobře".

Na to jí bylo odpovězeno úsměvem a veselými slovy: „To máš jediné štěstí, jinak bych tě tu musel držet, dokud bys nesouhlasila a já už začínal mít hlad."