„Přemýšlela jsi někdy nad tím, proč jsme se ve snu setkávali právě my dva? Proč ne někdo jiný? A proč jen chvíli?"

Tak tohle nečekala. Překvapeně se odvrátila od okna a zadívala se na něj.

„O tomhle si chtěl mluvit?" vyhrkla nechápavě.

Vojta se však jen zakřenil.

„Ne, ale chci, aby ses přestala tvářit tak vražedně. Nesluší ti to."

Proto po něm vrhla naštvaným pohledem. Utahoval si z ní. Stejně jako dřív. Přesto tehdy nad těmi samými otázkami přemýšlela taky.

„Samozřejmě, že jsem nad tím přemýšlela. To by udělal každý. Jenže jsem nepřišla na žádnou kloudnou odpověď," odpověděla tedy podle pravdy a znovu upřela pohled ven. Možná by se ven dostala i tím oknem. Zase tak vysoko to nebylo.

„Žádné skákání z okna, Sáro. Přece bys mi hned neutekla."

Jako kdyby jí četl myšlenky. Ten zatracenec! Povzdechla si a šílený plán o šplhání po střechách zase vykopla ze své mysli, když se zeptala: „A ty jsi na něco přišel?"

Vojta se pousmál, když došel k ní, zatímco ona před ním couvala, až narazila na zeď a v tu chvíli se kolem ní obemkly jeho paže a ona cítila jeho přítomnost ve všech pórech.

„Přišel.... Vím důvod, proč už jsme se poté ve snu nikdy nesetkali," zašeptal těsně nad jejími rty.

Zadrhl se jí dech, zatímco mu zírala do očí. Jeho slova ji šokovala a zároveň pocítila hroznou zvědavost. Přišel na něco. Mohl jí dát odpovědi, po kterých toužila. Něco, o čem přemýšlela tolikrát, ale sama si odpovědět nedokázala. Srdce se jí rozbušilo radostí a očekáváním.

Těšila se na jeho další slova a zároveň se děsila toho stát v jeho blízkosti.