„Co to sakra je?" vyhrkla nechápavě, zatímco na něj zírala jako spadlá z višně. Vojta tu neměl absolutně co dělat. Obzvlášť ne v ložnici její kamarádky.

„Jak říkám, musíme si promluvit, a jinde tě zastihnout nešlo," odpověděl nevzrušeně.

V tu chvíli se ostentativně napřímila a pronesla rázně: „Už si nemáme co říct."

Načež hodlala odejít a pořádně vyčinit Lucce, která to na ni očividně navlékla. Vojta však nevzrušeně dveře zabouchl a k její hrůze je dokonce i zamkl.

Nevěřícně vydechla, když se o ně opřel a zazubil se na ni.

„Já myslím, že máme, Sáro."

„Co si to dovoluješ? Okamžitě odemkni!" vypískla nahněvaně a přešla až k němu, pokusila se ho dostat ode dveří, ale ani s ním nehnula. Jen se na ni dál zubil. A tak přešla k pěstím. Začala do něj bušit, ale ani tohle nemělo žádnou účinnost. Nechal ji vyřádit se, než chytil její ruce do svých a pronesl nevzrušeně: „Ne, dokud si nepromluvíme!"

Zlost v ní přímo vřela. Tohle přece nešlo, aby ji tu zamkl. Proto se mu chvíli rázně dívala do očí, než mu s divokou prudkostí vytrhla ruce, ustoupila a založila si ruce na hrudi.

„Jestli mě okamžitě nepustíš ven, začnu ječet!"

Zacukaly mu koutky úst.

„Pak tě budu muset políbit, abys přestala."

Nevěřícně při těch slovech vydechla. Zatímco Vojta ji pohledem přímo vyzýval, aby to udělala. Zatracený chlap, pomyslela si, když zavrčela a poodešla k oknu.

„Tak mluv, a řekni, co potřebuješ, ať to máme za sebou."