Sára překvapeně zaznamenala, že někdo zvoní, když se chystali k večeři. Okamžitě na sobě pocítila Oliverův podezřívavý pohled, proto ho kousavě vybídla: „Můžeš tam klidně dojít."

Vzápětí by si však nejraději za svá neopatrná slova vynadala, když na ni Klárka vrhla překvapený pohled a zeptala se: „Mami, tebe něco naštvalo?"

Jemně se na ni usmála, zatímco táta se opravdu zvedl a šel tam. Ovšem samozřejmě to doprovodil škádlivým pohledem na jejich dceru a slovy, že je přece muž a musí je chránit před nebezpečím.

Rázem viděla dívčin zbožný pohled. Kdyby jen věděla, jaká je pravda. Jenže nemělo cenu cokoli vysvětlovat. Nevěřila by tomu. A ona na jejím místě nejspíš taky ne. Byl holt příliš dobrým hercem.

Než se nad tím mohla zamyslet víc, dovnitř jako uragán vtrhla Lucka za zády s nechápavě se tvářícím Oliverem.

„Hej, hola, to jsem jen já. Jé, nerada ruším, ale přišla jsem tě vytáhnout na dámský pokec. Jak to minule nevyšlo, tak jsem si říkala, že dneska bychom si to mohly vynahradit," dostala ze sebe v jednom sledu, přičemž se otočila k jejímu muži a sladce se otázala: „Tobě by to nevadilo, viď? To víš, nemám si komu postěžovat na poslední průšvih dvojčat, ale klidně to povyprávím i vám tady..."

Klárka se usmívala, měla tetu ráda, ale Oliver tak nadšeně nevypadal, protože ji přerušil: „Dobře, dobře, klidně běžte, já to asi přežiju, když to nebudu muset poslouchat."

„Ještě, že nejsem urážlivá, jinak bych se mohla urazit."

Oliver ji však obdařil zářivým úsměvem a hezky to hodil do ofsajdu: „Jen jsem vám chtěl dát prostor pro holčičí drby. Nic víc v tom nebylo."

Obě však věděly, že to byla jen snaha zachránit co se dalo.