Vzpomínka

Tehdy v tom autě se všechno změnilo. Ve chvíli, kdy je smetlo protijedoucí vozidlo. Kdy stihla jen zakřičet, než se propadla do tmy.

Probrala se až v nemocnici napojená na hadičkách s bolestí v celém těle. A i tak se nejvíc bála o něj. Ne o sebe. Ptala se po něm tak dlouho a vytrvale, dokud jí konečně doktor nedal zdrcující odpověď.

A to, že už nikdy nebude moct používat pravou ruku jako dřív. Což se pro truhláře, kterým byl, stalo likvidační. Konec práce, která ho naplňovala.

Když jí za ním konečně dovolili jít, přes slzy skoro neviděla. Pomalu se k němu posadila, sevřela jeho ruku a zoufale šeptala, že ho miluje, a že to společně zvládnou. V ten moment se na ni konečně podíval a ona poprvé zahlédla ty milované oči plné jedu a nenávisti. To však nebylo to nejhorší, daleko víc ji zasáhla slova, která následovala: „Všechno jsi zničila!"

Šokovaně se od něj odtáhla. Srdce se jí svíralo bolestí. Nechápala, co se děje. Proč jeho pohled ztratil veškerou vřelost? Proč jí říkal ta strašná slova?

„Já? Co to říkáš, Olivere? Vždyť já nemůžu za to, že do nás narazilo to auto! Nechtěla jsem, aby se něco takového stalo. Je mi to tak líto. Tak hrozně. Ale budu tu pro tebe a společně to zvládneme!"

„Jenže to já za to zaplatil. Ztratil jsem svou práci!" odsekl chladně a zatnul nehty do přikrývky. Jeho pohled chladil, když nejistě vstala na roztřesené nohy.

„Za to já přece nemůžu! Je mi to tak hrozně líto," vydechla zoufale. On však na její slova nedbal.

„To tys chtěla jet! Pořád, že nemáme čas pro sebe. A koukej, jak to dopadlo! Odnesl jsem to já. Jsem zatracený kripl! Co asi tak teď budu dělat?" zařval s takovou nenávistí, až udělala pozadu několik šokovaných kroků a dostala se tím ke stěně pokoje, o kterou se opřela.