Na tribuně se usadili s Oliverem vedle sebe a zamávali odbíhající dívce, která se u nich ani neohřála a už letěla za týmem, a hlavně za trenérem. Sára se chvíli obávala, že by tam mohli potkat Vojtu, ale to byla samozřejmě hloupost. Neměl důvod tu být. Jeho tým dneska nehrál. Přesto v ní v první chvíli hrklo.

„Není pěkné trávit čas společně, Sáro?" ozval se její manžel najednou tichým hlasem.

Zamyšleně se na něj podívala a hned si všimla, jak ji sleduje, a tak poznamenala kousavě: „Kdyby to nebylo jen proto, abych se tu náhodou s někým nesetkávala, mohlo by to být pěkné."

Oliver se studeně usmál, když poznamenal: „Nehodlám si nechat nasadit parohy. Radši si tě pěkně pohlídám. Na něj zase hezky zapomeň."

„Vždyť mě nenávidíš, tak proč mě zatraceně nenecháš jít?" vyhrkla najednou rozhodně a pevně se mu podívala do očí.

Muž byl na chvíli překvapen těmi slovy, ale pak se uvolnil a poznamenal: „Protože jsi moje žena, a tak to zůstane. Nikdo jiný tě mít nebude, a kdyby ano..."

Naklonil se k ní a rozhodně zašeptal: „Pak už neuvidíš Klárku. O to se osobně postarám. Bude tě nenávidět. Tak si to dobře rozmysli, drahoušku."

A odvrátil hlavu, jako kdyby se nic nestalo. Mladá žena však po těch slovech zbledla a ztěžka dýchala. Nechápala, jak se mohl tak změnit. Jak se z milujícího muže mohl stát někdo takový. Znovu jí hlavou bleskla vzpomínka na ten den, kdy to začalo.