„No, není úžasný si zase jednou vyrazit někam jako rodina?" halekal Oliver, zatímco řídil a obracel se dozadu na Klárku. Sára se dívala z okna a zamyšleně sledovala ubíhající cestu. Připomínalo jí to jiný okamžik. Ten, který změnil jejich životy. Před ním ještě byli šťastní manželé. Její oči se zableskly v zajetí vzpomínek:

„Olivere! Já se tak těším, bude to úžasný," nadšeně vykřikovala, zatímco seděla na místě spolujezdce a pevně svírala manželovu ruku.

Světlovlasý muž po ní vrhl něžným pohledem s kapkou zamilovanosti.

„Taky se nemůžu dočkat. Celý víkend jen my dva spolu. To je sen!"

„Nemyslíš, že je od nás špatný šoupnout Klárku k babičce?" otázala se lehce provinile, ale on jí sevřel ruku, když svádivě odpověděl: „Ne, naopak je to jediné správné řešení."

A oba se pobaveně zasmáli. Na společný víkend se těšili tak dlouho. Museli to plánovat jak misi, aby všechno vyšlo, jak mělo. Ale konečně to bylo tady.

Nyní sebou trhla, když na ni Oliver sáhnul. Už to nebylo jako dřív. Zamrkala a nechápavě na něj pohlédla.

„Dohodli jsme se, že po tréninku zajdeme někam na jídlo, abys jednou nemusela vařit," prohodil láskyplně, ale ona dokázala poznat tu faleš v jeho očích. Už to nebylo stejné. Ne, jako kdysi.

V tu samou chvíli se na její sedadlo zezadu pověsila Klárka a vyhrkla jí téměř do ucha: „Jen si trochu zakopu a pořádně se nadlábneme."

A její dotyk na paži ji uklidnil. Vědomí, že má ji, jí vždycky pomohl.