„Potřebuju hodit na trénink, navíc kouč s tebou chce stejně něco probrat," zavolala Klárka, zatímco dusala po schodech, jako kdyby s sebou nesla nejméně ještě jednoho živého člověka.

Sára se otočila od dřezu a v tu chvíli se střetla s pohledem Olivera, který si ji podezíravě prohlížel.

Jen pokrčila rameny a poznamenala: „Tak ji tam odvez sám, když v tom vidíš nějaký tajný kód."

A odhodila utěrku a chtěla odkráčet do obýváku od toho jeho pohledu, ale to už ji zadržel za ruku a přitáhl k sobě, až se zajíkla. Jeho oči metaly blesky. Nejspíš měla držet jazyk za zuby. Bylo by to lepší.

To už se k ní však nahnul: „Pojedeme oba. Budeme jako jedna velká šťastná rodinka..."

Než však mohl pokračovat, přerušil je dceřin nejistý hlas: „Co to tu děláte?"

Okamžitě vykouzlil na svých rtech šarmantní úsměv, kterým dívku v dresu obdařil. Načež líbnul Sáru na rty a se zamrkáním pronesl: „Jen dokazuju mamince, jak ji mám rád."

A ta slova doprovodil tím, že ji k sobě ještě pevněji přivinul. Z pohledu Klárky to muselo vypadat jako milé až láskyplné gesto, ale ona cítila tu nesnesitelnou sílu toho nemilosrdného objetí. Moc dobře si všimla, jak je dívka chvíli pozorovala, ale vzápětí se jí po rtech rozehrál úsměv, když si pohodila s míčem v ruce a bezstarostně je napomenula: „Tak se nemuchlujte nebo přijedu pozdě na trénink."

A s těmi slovy se nevzrušeně vydala ven. Nic nepoznala. Samozřejmě. Jako vždycky. Přesto to Sáru určitým způsobem mrzelo. Kdyby současnou situaci pochopila, tak třeba...