Když se pak konečně zavřela v ložnici, mohla si pořádně oddechnout. Oliver byl téměř nepříčetný. Ten jeho výraz vypadal, jako kdyby se chtěl vrátit zpátky a snad Vojtovi něco udělat.

Nikdy ho tak bez sebe neviděla. Nenávist z něj cítila často, ale takhle bezedný hněv ještě nikdy.

Naštěstí se za ním doopravdy nevrhl. Ne, ale donutil ji slíbit, že už se s ním nesejde. Že se mu bude vyhýbat. A jeho vražedný výraz jasně říkal, že si na plnění osobně dohlédne. Vězení se tak stalo úplné. Věděla, že to přijde, jestli se o Vojtovi dozví.

Už nebyl tím okouzlujícím klukem, kterého jako puberťačka potkala. Když se poprvé viděli, bral její hledání jako zábavnou kratochvíli, díky které se seznámili a lépe poznali. Kdysi byl tak milý a ochotný. Byla s ním šťastná a myslela si, že to tak bude navždycky. Bohužel život mění naše doufání.

Proto, když se nyní na chvíli dostala od jeho podezřívavého pohledu a natáhla se na postel, si konečně oddechla. Jak mohlo být vše jiné, kdyby se s Vojtou našli dřív...

Jenže vztahu s Oliverem litovat nemohla. Kdysi spolu byli opravdu šťastní. Milovala ho. Navíc jí dal její sluníčko. Holčičku, kterou zbožňovala celým svým srdcem. Kvůli ní s ním zůstávala, i když už její lásku zadusil svými obviněními. Několikrát jí dal jasně najevo, že dokáže dívku obrátit proti ní, a to nemohla riskovat.

Na chvíli mohla doufat, že se to nějak samo vyřeší. Jenže už si musela přiznat pravdu. Nic se samo nevyřeší. Bylo to jen její bláhové přání. Návrat do reality byl nezbytný, stejně jako udělat jedinou správnou věc. S hlubokým nádechem sebrala odhozený mobil a napsala zprávu, která jí udělala další trhlinu do srdce v místě, kde byla velká díra ze školních let:

UŽ SE NESMÍME VIDĚT