Jakmile uviděla Olivera vystupovat z auta, otočila se ke svým společníkům s jemným úsměvem. S kamarádkou se krátce objala, a Vojta jí věnoval zamrkání, ale než vůbec stihl něco říct, už vedle ní stál její manžel. Na tváři mu seděl hraný úsměv, který tak dobře znala. Právě s ním si je oba prohlédl, když ji objal kolem pasu.

„Dlouho jsme se neviděli, Lucko, a vy jste?"

Z jeho slov úplně cítila, jak se ho zmocňuje podezření, a jeho zesílený stisk jí to jen potvrdil. A to, že věděla, že jakmile se dozví Vojtovo jméno, bude daleko hůř, jí zrovna na náladě nepřidalo. Jenže zabránit se tomu v tuhle chvíli nedalo.

„Vojta, těší mě."

Samozřejmě, že při zaznění jeho jména si vzpomněl na její hledání a jeho oči se zablýskly jako blesk. Jakmile budou sami, určitě spustí spoustu otázek. Nyní se však choval dokonale. Jen se usmál a pronesl běžná slova, která při poznání nového člověka říká každý: „Těší mě."

Ovšem v jeho objetí cítila, jak mu tělem vibruje vztek a sevření začíná být čím dál víc nepříjemné. Těžce polkla, ale dál na svých rtech uchovávala úsměv. Vydržela to celou dobu, co se loučili a pak společně pokračovali k autu. Vypadali jako normální pár, ale nic takového už dávno nebyli. Bohužel.

Teprve, ve chvíli, kdy nastoupili do auta a Oliver popojel do jiné ulice, to nastalo. Úsměvy zmizely a z mužových slov přetékal vztek: „To byl ten kluk z tvého snu?"

„Ne, prostě shoda jmen," vyhrkla rychle, ale bohužel příliš rychle, protože vzápětí jí drsně sevřel ruku, až vyjekla bolestí a zasyčel: „Nelži! Viděl jsem, jak se na tebe díval!"

„Nebyl! Je to kamarád Lucky. Tam to byl prostě sen, vždyť to sám víš," lhala dál. Musela to aspoň zkusit a ochránit tak samu sebe. Věděla, že dřív by to bral s humorem, společně by se tomu zasmáli a třeba by ho i pozval na pivo. Dnes to však byl jen podnět k ještě většímu hněvu.

„Nevěřím ti! Byl to on, že jo!" dorážel na ni dál a její ruka byla jako v jednom ohni. Zhluboka dýchala, aby ovládla bolest. Musela.

„Řekni pravdu!"

V tu chvíli si uvědomila, že je jí v tom rozpoložení schopný tu ruku klidně zlomit. Bylo mu to naprosto fuk. A to vědomí ji donutilo z posledních sil vyhrknout: „Je to on!"

I když tušila, že svým přiznáním celou situaci jenom zhorší.