Bohužel všechno nebylo tak pěkné, jako když Lucka vyprávěla o tom, co všechno podnikaly. Brzy, než se ke slovu vůbec dostal Vojta, což by všechny přítomné zajímalo asi nejvíc, Sáře zazvonil mobil. Hned jí bylo jasné, že je to Oliver. S povzdechem se omluvila a odešla na chodbu, a teprve tam hovor přijala.

„Ano?" zamumlala do telefonu, ale to už uslyšela dlouhý monolog: „No, kde jsi? Musel jsem pro naši dceru sám. Co si myslíš? Že tu budu všechno dělat sám? Kde jsi? Dojedu pro tebe!"

Bylo jí jasné, proč pro ni dojede. Aby byli mimo zrak Klárky. Těžce polkla. Tady tak zapomněla na svůj život. Užívala si s dvěma důležitými lidmi ve svém životě a svoji situaci nechala za sebou.

„U Lucky," zašeptala tiše. Nemělo cenu mu to vymlouvat. Stejně udělá, co on sám chce.

„No jasně, zase vykecáváš u ní místo, aby ses chovala jako moje milující manželka. Za chvíli jsem tam."

A s tím rozhovor ukončil. Ještě chvíli zůstala v chodbě, aby zakryla změnu svojí nálady. Pak však zvedla hlavu a vydala se zpátky. Nevkročila však hned do pokoje, ale naopak několik minut přihlížela jejich povídání z tmavého kouta.

Vždycky, i když byla mladší, věděla, že by si rozuměli, kdyby se mohli potkat. A teď si to jen potvrdila. Ti dva přecházeli z jednoho výbuchu smíchu ke druhému. Panovala mezi nimi souhra, jako kdyby se znali už dlouho.

Nejraději by je takhle pozorovala zbytek dne, ale to nemohla. Proto vzápětí vkročila do obývacího pokoje a pronesla: „Budu muset jet domů."

Jako první si všimla, jak Vojta zvážněl a upřel na ni zrak, zatímco Lucka si povzdechla. Viděla na ní, že kdyby byly samy, řekla by víc, ale před hostem mlčela. On však ne. Okamžitě se aktivně nabídl: „Odvezu tě."

Sára však musela zavrtět hlavou. Takový ideální scénář jí dovolen nebyl, proto ho s povzdechem informovala: „Přijede pro mě manžel."

A tím bylo řečeno vše. Nastal čas se vrátit do reality.