Sára zamyšleně sledovala další osazenstvo, které se pomalu ploužilo, aby zabralo nějaké to místo. Muž s obrovským břichem si s sebou v náručí nesl pořádnou svačinku, až se divila, že mu něco z toho nespadlo na zem.

Další se mezi lavičkami pohyboval rozhádaný manželský pár, který hlasitě diskutoval o tom, kde budou sedět.

„Tak třeba v první."

„Ses zbláznil, aby mě trefil první míč? To se mě chceš zbavit?"

„No, tak v poslední."

„A to si myslíš, že bez brýlí něco uvidím? Vždyť víš, že špatně vidím."

Jejich hádka byla opravdu záživná a Sára obdivovala mužův nezměrný klid, se kterým navrhoval další a další varianty. Zatímco žena si nacházela další a další problémy.

Několik malých kluků si poposedalo na přední místa a pokřikovali po procvičujících hráčích motivující poznámky: „Tohle bych zvládl taky!"

„Levou zadní!"

„Amatéři!"

Pokaždé bylo úžasné sledovat, kdo se na zápase objevil, aby fandil. Vždycky to byli různorodí a zajímaví lidé. Na počátku se ozývaly takovéhle humorné pokřiky, ale jakmile zápas začal, všichni do jednoho se semkli a povzbuzovali tým o sto šest.