„Kdo to zase otravuje..." uslyšeli, zatímco čekali u vchodových dveří, než se konečně otevřou. Sára se usmívala, zatímco Vojta byl pořád zmatený. Nevěděl, co by měl čekat stejně jako obyvatelka domu.

To už se doširoka rozevřely a vyhlédla na ně otrávená Lucka. Vzápětí však přejela pohledem od kamarádky na mladého atraktivního muže a zase zpátky. Vypadala v tu chvíli neuvěřitelně zmateně. Věděla, že to není kamarádčin manžel, ale než mohla něco říct, víc se zamyslet, dostala odpověď, kterou nejspíš nečekala: „Představuji ti Vojtu."

Po těch slovech se Lucce oči rozšířily úžasem. Několikrát klapla pusou v šoku, až se druhá žena začínala obávat, že tam snad opravdu omdlí.

Než se k ní však mohla vrhnout a zachytit ji, ohromená se vzpamatovala a začala nadšeně vřískat: „Panebože panebože! Konečně jsem se dočkala. Snový kluk je tady. Ježiši. Bože. Já nemám slov..."

Její řvaní bylo dokonalé a velice hlasité. Pravděpodobně tím donutila několik sousedů vyhlédnout ven, aby zjistili, co se to děje. Vzápětí je však přímo nadšeně oba zatáhla dovnitř, zatímco Vojta jen stěží zadržoval smích.

„Tys ho opravdu přivedla! No konečně!" pokračovala rozjařeně, když je odvedla do obýváku, kde její dvojčata hrála nějakou hru. Než však Sára mohla zjistit jakou, vyhnala je se slovy: „Mažte nahoru dělat úkoly."

A už se obracela dokonale okouzlena k Vojtovi.

„Bože, tolik jsem toho o tobě slyšela, ale konečně tě vidím. Po těch letech. To je úžasný. Bože, tenkrát jsem byla tak naštvaná, že si sen nevybral mě jako tvou společnici. Mám holt líné sny. Už jsem se s tím ale smířila, v knihovně jsem našla lepšího. Ale nic proti tobě, samozřejmě."

Pusa jí jela jako namazaná, zatímco Sára se pobaveně usmívala a Vojta tam jen tak nejistě postával, když najednou Lucka spráskla ruce a vyjekla: „Tak se přece posaďte. Jen přinesu něco dobrého. Tohle bude na dlouho. Tolik metod jsem musela vymyslet, abychom tě našly. No, co ti budu povídat. Bylo to náročný."

A s tím zmizela v kuchyni, zatímco její dva návštěvníci se pomalu posadili na křiklavě rudou pohovku a Sára opatrně zvedla kartičky, které děti tak rychle opustily. Ani se neotočila na svého společníka, když se zeptala: „Tak co na ni říkáš?"

Vojta se k ní nahnul a sebral jí jednu kartičku, když vesele prohodil: „Že je přesně taková, jakou jsem si ji tehdy, když jsi mi o ní vyprávěla, představoval."

A tomu se oba upřímně zasmáli.