„Jo, tenkrát jsem tě nesnášel. Jako kytky vážně?" prohodil, zatímco je vezl v autě, kam si Sára naporoučela.

„Tss, lepší než ty tvoje představy o snech," vrátila mu vesele. Bylo tak snadné se v jeho přítomnosti uvolnit a skvěle se bavit jako kdysi. Zase si připadala jako ta holka, co se těšila na každý společný sen. Nyní jako dospělá seděla na místě spolujezdce a bavila se úplně stejně jako kdysi. Dokonce měla co dělat, aby se neřehtala nahlas.

Jejich vzpomínky byly tak neobvyklé a originální, že nebylo těžké sklouznout do starých kolejích a dobře se společně bavit.

Vojta na ni mrkl od řízení.

„Lepší než ty kytky. Bože, kytky. Prostě snesl bych cokoli, klidně celý čokoládový sen, ale tohle fakt ne. Žádný kluk by nechtěl smrdět po kytkách, přece. Chceme smrdět jako správní chlapi."

„Jo, takže potem, jasný."

„Přesně," ujistil ji a zatvářil se jako pořádný sebevědomec, až vyprskla smíchy.

„Ale zase bylo originální vonět po kytkách."

„Ne, a ne. Pro chlapa je to prostě ostuda," dál se hádal, ale oči mu jiskřily smíchy. To ho už však přerušila lehkým návratem do přítomnosti: „Tady doprava."

Takhle ho navedla až do obytné zóny k malému téměř nenápadnému domečku se zahradou. Byl natřený na bílo, nevynikal nijak křiklavě. Vojta klidně zaparkoval, zatímco ona se hbitě odpásala, otevřela dveře a teprve pak se na něj otočila s ráznými slovy: „No tak ty taky ven. Alou."

Překvapeně zamrkal. To nečekal. Neváhal však dlouho. Spíš ani minutu.