Vojta po jejích slovech lehce potřásl hlavou, ale pak pronesl tiše a rozhodně: „A přesto nevypadáš šťastná."

Ta slova ji zasáhla. Zvedla oči a nabodla se na přímý pohled, kterým ji sledoval, jako kdyby jí viděl až do hloubi duše.

Těžce se nadechla, když pronesla slova, kterým nevěřila ani ona sama: „Jsem šťastná."

Jenže se musela snažit je proměnit v pravdu. Tohle byl teď její život. Některé věci nešly jen tak změnit.

Muž však jen s pohledem upřeným do jejích očí, odmítavě zašeptal: „Ne, nejsi, Sáro. Vím, jak vypadáš šťastná. Máš v očích nezbedné jiskry, které ti v nich září, rty lehce zvednuté do šibalského úsměvu. Teď ti v očích nic nezáří. Nejsi šťastná."

Mladá žena na něj po těch slovech zůstala zírat. Zaryla se jí do srdce jako ostrý nepřátelský šíp. Musela se zhluboka nadechnout, než promluvila tvrdě, aby skryla, jak ji to zasáhlo: „Jenže tobě do toho už nic není. Je pozdě."

Načež se prudce zvedla a chtěla zmizet. Už by to tam nevydržela. Jenže Vojta se napřímil, chytil ji za ruku a zašeptal: „Je mi do toho dost. Pořád k tobě něco cítím, Sáro. A chci tě vidět šťastnou. Takže se mě jen tak nezbavíš."

Načež si ji k sobě nekompromisně přitáhl a bez obalu ji políbil. Stačila jen překvapeně vypísknout, než v ní všechno vybuchlo a ona byla znovu tou dívkou ze střední.

Zamilovanou do svého snového kluka až po uši.