Vzpomínka

„No, musíme asi zaujmout větší publikum. Internet není všemocný. Tak mu dáme čas trochu pohnout zadkem a uděláme něco jiného. Co se dělalo dřív, když nebyl internet?" prohodila Lucka, která se válela na posteli mezi plyšáky.

„To netuším, ale musel to být těžký život."

„To teda. A co když je ten tvůj koumák opravdu bez internetu," a po těch slovech se zdvihla na lokty a s očima téměř šílenýma vyhrkla: „Třeba žije v nějakém squatu, sám opuštěný a nešťastný a trpí tam hladem..."

Rozjela se tragicky, až po ní snová dívka hodila papíry, aby přestala mlít úplně mimo téma.

„Máš pravdu. Jasně. Řešíme osvědčený způsob, jak někoho rychle a efektivně najít bez internetu. Tak třeba... bože to je tak těžký myslet, jako kdyby internet nebyl..."

A obě začaly usilovně přemýšlet, jak jinak dát zprávu do světa, aby objevili jednoho milého a okouzlujícího kluka. Sáře se sevřelo srdce steskem, ale než se jí mohly oči zalít slzami, vyrušil ji nadšený výkřik: „Bingo! Letáky. To je ono!"

Trhla sebou a nenápadně si otřela jednu uniklou slzu, než se nejistě zeptala: „To nezní špatně. Jen neplatí se za nástěnky?"

Lucka nad tím mávla rukou jako nad naprosto zbytečným problémem.

„Čert ví. My ale platit nebudeme. To půjde zadáčo, neboj."

A s tím se vrhly do dalšího plánu jejich hledání.

Načež vytiskly tolik verzí jejich příběhu, že kdyby to tatínek Sáry zjistil, nejspíš by chytil psotník. Tolik peněz. A kdyby ještě pochopil, že hledají kluka, no to by byl řev a hysterie. Naštěstí je nechytil při činu, a tak se naprosto živé a v pohodě mohly vydat do ulic.

Vytištěné plakáty lepily izolepou všude, kam to jen šlo. Halabala, s jediným cílem. Hlavně, aby to nespadlo. Sice to nevypadalo nejlíp, ale dokud to neleželo na zemi, považovaly to za úspěch.

Pracovaly bok po boku, ovšem když už Lucka musela domů, druhá dívka dál pokračovala. Potřebovala to kvůli sobě. Aby nešílela z myšlenky, že kluka, do kterého se zamilovala, už možná nikdy neuvidí. Těžce polkla a s novým odhodláním nalepila další list papíru.

Tohle musí vyjít!