Ráno Sára vstoupila do kuchyně a viděla, jak její manžel hází milujícím pohledem po Klárce a obratně jí dělá snídani. Nikdo by v něm nepoznal muže, který ji nenáviděl. Její dcera by jí nikdy neuvěřila, jak se k ní chová, když jsou sami, jelikož před ní si hrál na vzorného otce, zatímco své ženě ukazoval jen sílící nenávist.

„Tak co si moje holčička dá?" slyšela ho bezstarostně říkat.

Uměl se tak dokonale přetvařovat, aby neměla šanci nic udělat. Nemohla od něj odejít. Klárka by ji za to nenáviděla. Vždyť pokaždé jen viděla obraz milujícího otce a manžela. Nikdy se před ní nehádal, prostě nic.

A on by už se určitě postaral, aby se ukázal v tom nejlepším světle a na ni naházel nějakou tu špínu. To už se za poslední rok naučila. Jeho slova uměla bodat a on ze sebe dokázal udělat dokonalého muže, který o ní sem tam něco nepěkného řekl, ale samozřejmě to zabalil tak, aby to vypadalo, že mu to je líto.

„Tati, prosím tě, vždyť nejsem malá!" odpověděla dívka se smíchem, zatímco Sára opatrně vstoupila dovnitř.

„Ale pro mě budeš navždy malou holčičkou," prohodil Oliver k dceři, a když si všiml své ženy, došel k ní, políbil ji do vlasů, ale pohled, který ztratil veškerou vřelost, už viděla jen ona. Zbytek bylo divadlo pro náctiletou puberťačku.

Navenek hrál dokonalého manžela, ale uvnitř byl zatrpklým mužem.