Vzpomínka

„Už to má pět sdílení!" vyhrkla Sára nadšeně, když to ukazovala kamarádce při hodině počítačů.

Lucka však neprojevila takové nadšení jako obvykle, což bylo samo o sobě dost podezřelé. Něco dodělala podle pokynů profesora u tabule, načež k ní přejela na židli na kolečkách a prohodila s povzdechem: „Zase se tak neraduj. Není moc z čeho. Je to zoufale málo. Jedno je totiž moje a dvě od mých rodičů, kterým jsem se nabourala do účtů, takže jen dvě sdílení jsou platné."

Načež teatrálně dodala: „Čekala jsem daleko víc!"

V tu chvíli vyprskla smíchy Sára, až na ni kamarádka zůstala nechápavě zírat. Ona však jen pobaveně vrtěla hlavou, zatímco jí tiše odpovídala: „Takže vlastně jen jedno, protože to poslední sdílení je od mojí maminky, které byla hrozně nadšená z toho spisovatelského příběhu a chtěla ho podpořit."

To už se obě rozřehtaly, ale kdo ví, jestli zoufalstvím nebo pobavením. Každopádně byly rázem vyhnány z počítačové učebny ven, aby přemýšlely o tom, jak se správně chovat v hodině.