„Mami, vážně by ses nemohla tvářit víc nadšeně?" prohodila ta malá rýpalka, jakmile ji našla na tribuně. Vlasy měla pevně svázané do copu, na sobě dres a kraťasy, zatímco na nohou chrániče.

Sára si povzdechla. Proč jen si vždycky představovala, že její dcerka bude malá roztomilá princeznička, kterou bude moct oblékat do nejrůznějších šatiček? Taková naivita. To nezažila ani jednou. Její holčička totiž nikdy nechtěla nosit nějaké „blbé" šaty, ale naopak se hned, jak to mohla nějak ovlivnit, chtěla oblékat do kalhot, volných triček a kopat do míče.

„Vždyť se tak tvářím! Jen se divím, že tě to pořád baví," poškádlila ji vesele a okamžitě si všimla, jak se dívka nadechla, aby jí to vysvětlila, ale najednou se zarazila a tváří se jí mihl úsměv, když odvětila ve stejném duchu: „Vždyť já vím, že pořád čekáš na tu princezničku."

„Čekám čekám, ale začínám se obávat, že se jí nedočkám," odvětila hraně zoufale, ale to už se rozesmály, protože obě věděly, že si z ní jen utahuje.

Žena milovala svoji dceru takovou, jaká byla. Princeznička neprinceznička. Hlavně, že měla dobré srdce a ona měla to největší.