Vzpomínka

„Co tohle? Byla dívka, která ve snu potkala kluka. Společně procházeli sny a stále víc se do sebe zamilovávali. Už to vypadalo, že je nic nemůže rozdělit, jenže zasáhl osud. Ten krutý zlý osud. Dívčina milého donutil zapomenout, zmizet ze snu a již se nikdy nevrátit. Ona na něj však nedokázala zapomenout, toužila, aby se vrátil. Milovala ho tot..." četla Lucka to, co sesmolila, zatímco Sára jen zvedala oči v sloup. Navíc ten konec! 

„To tam nepiš. To je soukromý!" vyhrkla rozčíleně.

„Však nikdo neví, že jde o tebe. Musí to mít grády, aby to někdo sdílel dál. Věř mi. Tohle bude bomba. Jen to prodloužit, víc hrát na city a je z toho to pravý ořechový. Měla jsem být spisovatelkou. Tady je to prostě vidět. Neboj se, se mnou ho prostě najdeš. Poradím si se vším," mlela jako o život, zatímco snová dívka měla co dělat, aby se nerozesmála. 

Měla ji ráda. Vždycky tu pro ni byla. Proto se natáhla po její ruce, a když kamarádka vzhlédla, jemně se usmála a zamumlala: „Děkuju." 

Druhá dívka nad tím jen nevzrušeně mávla rukou a prohodila pobaveně: „Ale, prosím tě, vždyť já to dělám jen proto, abych konečně viděla toho kluka, kterého jsem mohla mít ve snu já, kdyby můj sen nebyl lenochod líný." 

A po těch slovech se obě uvolněně rozesmály. Byly si navzájem oporou, a to bylo k nezaplacení.