Vzpomínka

„Dobře, tak to kreslení nevyšlo, ale kdo mohl tušit, že neumíš absolutně kreslit," povzdechla si Lucka, když seděly na posteli u Sáry a ona si kriticky měřila její výtvor.

„Ale umím!" ohradila se snová dívka nechápavě. Jí se to náhodou zdálo dost výstižný!

„Prosím tě, i batole by to nakreslilo líp. Skoro jsem si myslela, že to je nějaký mutant," utahovala si z ní ukecanější z dvojice pobaveně, zatímco „malířka" se tvářila, jako kdyby chtěla vraždit.

„Mně to přišlo povedený!"

„Mně ne, takže přejdeme k plánu b. Musíme udělat kampaň na facebooku. Třeba něco jako hledáme Vojtu! Ozvi se nám," dodala rozhodně a vrátila se k plánování. To, že jedna věc nevyšla, vůbec nevadilo, bylo zapotřebí se nevzdávat.

Sára zasténala.

„Bože! Zase ten facebook! Co tam chceš napsat? Že se mi ztratil kluk ze snu, ať mi ho pošlou zpátky? Budu akorát za cvoka."

Lucka se nad jejími slovy chvíli vážně zamyslela, ale když viděla kamarádčin pohled, ustala ve svém úsilí.

„No, dobře dobře, tohle tam asi nenapíšeme, ovšem nějaký ten dojemný příběh by to chtělo, aby se to dostalo mezi lidi. Takže když z toho uděláme jakousi povídku. To by se mohlo uchytit, a navíc Vojta přece pozná, že je to pravda, a ne nějaký spisovatelský blábol. Takže se ozve!"