To byly dvě, kdo to nemohl rozdýchat. Sára se po zbytek dne nemohla pořádně soustředit a hlavou se jí honily vzpomínky na tu dobu, kdy se s Vojtou setkávala ve snech. Často pak přemýšlela, proč se vlastně setkávali, a proč jen takovou krátkou dobu. Čím to mohlo být způsobeno. Jenže na to nikdy nepřišla. Odpověď jí nebyl schopný nikdo dát. Ani knihy, ani lidé.

A po nějaké době už přestala hledat, stejně tak jako věřit na kouzla. Začala žít svůj reálný život bez snů. Proč jen se nemohl objevit dřív? Když by byla ještě nějaká šance být spolu?

„Mami, bude ta večeře ještě dneska, nebo mám přijít až zítra?" vyrušil ji pobavený hlas její provokativní dcery, která se na ni zubila, zatímco si prohlížela knížku ve svých rukou.

Sára zmateně zvedla oči od krájení masa a nabodla se na její rozjařený úsměv.

„Nebuď drzá, mladá dámo! Taky bys mi mohla pomoct," prohodila nevzrušeně, jakmile se vzpamatovala. Klárka jí však jen věnovala zamrkání.

„Bohužel se musím šprtat, milá matko, ale jinak mile ráda, protože to krájíš už asi hodinu."

Mladá žena po ní hodila utěrkou, ale dívka se jí bystře uhnula a pobaveně se rozesmála. Dokonce i Sáře kmitly koutky úst v úsměvu při tom pohledu, načež se vrhla do práce s daleko větší rychlostí, aby taky někdy jedly.