„Mami! Ty ses nedívala! Já jsem si moc dobře všimla, že jsi telefonovala," ozval se za ní náhle hlas její dcery. Bože, úplně na ni zapomněla.

Byla v takovém šoku, že si ani neuvědomovala konec zápasu. Trhla sebou a otočila se, vědoma si toho, že její ruka stále spočívá v teplé mužské dlani a ona se nemá k tomu, aby ji vyndala nebo jinak protestovala.

Pokusila se usmát a tím aspoň trochu ovládnout svůj zmatek.

„Zlatíčko, to byla jen chvíle! Jinak jsem z tebe nespustila zrak," pronesla konejšivě a divila se, že vůbec dokázala promluvit klidným hlasem.

Dívka se spokojeně usmála a pak přelétla pohledem na Vojtu, načež se zvědavě zeptala: „A vy jste?"

Sára v tu chvíli málem zasténala. Vychování jako obvykle žádné.

„Jak to, prosím tě, mluvíš?" pokárala ji, ale víc si všímala toho, že její společník jí nenápadně pustil ruku a věnoval její dcerce ten svůj uličnický úsměv, do kterého se tehdy zamilovala.

„Kamarád tvojí maminky," pronesl tím úžasným dospělým hlasem, který v ní rozezněl všechny nitky její duše a ona si v tu chvíli připadala jako tehdy.

Bláznivě a bezstarostně.