Poté už se pomalu začínala uzdravovat, hodně spala, brala prášky a žertovala s doktory. Bohužel musela také podat výpověď o té nešťastné události. Snažila se to vylíčit co nejvíc podle pravdy, zatímco si ji dva mohutní policisté prohlíželi, jako kdyby si mysleli, že si to všechno udělala sama doma snad pánvičkou. Takže se jí ulevilo, když konečně odešli a přestali ji virtuálně zavírat do vězení. Naštěstí s ní byl celou dobu Vojta a jeho prsty jemně hladící její, jí dodávaly sílu.

Pak už vyčerpáním a stresem z nemilé návštěvy usnula. Ovšem, když se probudila buď u ní seděl Vojta nebo Lucka s Klárkou. Za pobyt v nemocnici se neprobudila do prázdného pokoje. Cítila se v bezpečí, obklopena jejich starostí a láskou, a to ji zahřívalo u srdce. A dlouhé hodiny ležení jí taky dávaly čas si všechno promyslet. Co nyní? Věděla, že se všechno změní. Už nic nebude stejný. Sen o šťastné rodině se roztříštil dávno, ale nyní měla konečně možnost se nadechnout a svobodně se rozhodnout co dál.

Teď byly jen ona a Klárka. Jenže ona už nechtěla být sama a cítit se osamělá. Toužila po něčem víc. Sny jí znovu ukázaly, jak snadné bylo podlehnout lásce snového kluka a ona ho ve svém životě opravdu chtěla. A i když si nebyla úplně jistá reakcí své dcery, zda to i tak nebude brát jako zradu, nechtěla o něj přijít. Potřetí by ho už osud nemusel přivézt zpátky k ní.

V duchu tajně doufala, že by ji mohla Klárka pochopit, kdyby jí řekla celou pravdu se vším všudy. Že by pochopila, že se nechce vzdát něčeho, co přišlo tak znenadání, ve chvíli, kdy už ani ona v to nevěřila. Spoléhala na dcerčinu lásku k ní, i když strachu se úplně zbavit nedokázala. Jenže tentokrát byla odhodlaná riskovat. Musela to aspoň zkusit i s vědomím, že by už mohlo být pozdě. Co když ji už po tom všem nebude chtít? Třeba už usoudil, že je příliš masochistická, a že s ní nechce mít nic společného? Řekne mu to a uvidí. Už netoužila ztratit ani jediný den se svým snovým mužem.