Po jejích slovech nastalo hrobové ticho, jako kdyby nemohl uvěřit tomu, co řekla. Viděla jen jak mu pravé oko cuká v tiku, než vyhrkl výhružně: „To neuděláš! Poštvu ji proti tobě, bude tě nenávidět!"

A to nebylo vše. Viděla, jak se nadechuje, aby pokračoval, jenže k tomu už se nedostal, protože do jejich zorného pole vstoupila jejich fotbalistka, která se však tentokrát nesmála, ale naopak její oči se utápěly v slzách.

„Tati, jaks mohl!" vydechla sotva slyšitelně a její tvář byla zkroucena šokem.

Zatímco muž nevěděl, co dřív. Nejdřív se k ní chtěl vrhnout, ale pak pochopil, že je pozdě, když od něj o krok ustoupila s vyděšenýma očima. V tu chvíli pochopil, že už to svým úsměvem neuhraje.

„Zatraceně!" zanadával a vrhl po manželce vzteklým pohledem. Ona ustoupila a udělala dobře, protože vzápětí mu všechno došlo a jeho oči se ztmavěly vztekem.

„Ty mrcho! Narafičilas to na mě!"

A vrhl se po ní. Sára nestihla ani uhnout, když ji drsně uhodil a ta rána byla tak tvrdá, že nedokázala udržet rovnováhu, a tak za vyděšeného křiku Klárky sletěla bolestivě na zem.

„Všechno si zkazila! Už zase," zařval jako šílený, zatímco ona se snažila zvednout, ale muž do ní drsně kopl, až zasténala a znovu padla na zem. Klesla na kolena a změnila taktiku. Nezkoušela už vstát. Jen se schoulila a paže si dala tak, aby si chránila hlavu.

„Tati! Nech mámu! Nech ji! Ježiši!"

Slyšela zoufalý křik, zatímco se snažila se sunout po zemi do bezpečí, jenže rány stále přicházely a ona byla schopná myslet jen na to, aby v tomhle rozpoložení neublížil jejich dceři. Jenže neměla sílu ji zachránit. Křik a bolest totiž postupně začaly mizet v dálce a ona se propadla do milosrdné tmy s poslední myšlenkou věnovanou Vojtovi.