Na Bellatrix zase jednou přišel těžký týden, a tak byli ostatní spoluvězni nucení snášet její výkyvy nálad. Pláč a melancholie se střídaly se záchvaty extatického veselí a ty zase se vztekem, jaký by jí mohla i dračice na vejcích závidět. Její spoluvězni byli bohužel nuceni trpět s ní.

„Ty vole pusťte mě, já ji praštím, ať ukončím její trápení," vrčel Dolohov polohlasně, dal si ale pozor, aby ho ta, jíž se jeho rozčilení týkalo, nezaslechla.

„Neblázni, Antonine, ženu ani květinou neuhodíš," zasáhl Barty.

„Ženu ne, ale Bellatrix klidně květináčem, nebo ještě líp květináčem a kaktusem,"přisadil si Rodolphus, rovněž velmi opatrně.