Changkyun

Je 22:45, normálně touhle dobou už spím, ale momentálně sedím na posteli. Telefon si tisknu na hruď a moje srdce mi tepe neuvěřitelnou rychlostí. Snažím se to vydýchat a přemýšlím, co mám odepsat, tak se jen tak dívám do zdi, ale skousnu si ret a pomalu se zvednu z postele a ještě pomaleji dojdu do obýváku. Jooheon sedí s Jacksonem u televize a objímají se opravdu jim nechci kazit chvilku, ale tohle sám nezvládnu. Dojdu k nim a Jooheon se od Jacksona odtáhne a mávne rukou, abych šel k němu blíže. Opravdu jsem jim nechtěl zkazit chvilku. Sklopím hlavu a dojdu k němu.

" J-Já, H-Hyung,...um...já nevím, co mám napsat," ztraceně se na něj podívám a on si ode mě vezme telefon a usměje se. "nikdy...jsem nedostal zprávu od nikoho jiného než od tebe, nevím, co mám dělat." písknu. Usměje se a poplácá sedačku, abych si sedl vedle něj. Udělám to a zničeně na něj zamrkám.

"To není nic těžkého, když tě pozdraví ahoj, napiš mu taky ahoj, zeptal se tě jak se máš, tak," pobídne mě.

„Mám se mizerně? Jako celý můj život?" zamrkám na něj a jemu na chvíli povadne obličej. "Ale teď se mám docela dobře?" pozvednu k němu oči a jemu se vrátí do obličeje úsměv.

"Tak vidíš, takže napiš ahoj mám se dobře? Co ty?" usměje se. „A ptal se tě, jestli nespíš tak nespíš tak-"

"Už vím, hyung!" usměju se a vezmu mu telefon z ruky. "Děkuju." vyjeknu a rozeběhnu se zpět do pokoje a slyším jejich pobavený smích.

Sednu si do pokoje a sevřu pevně telefon v ruce.

Ahoj, mám se dobře, hyung, nespím, zrovna jsem přemýšlel, jak budu pokračovat v psaní, ale moc mi to nejde.

Tepe mi srdce jako bych běžel maraton a váhám, dlouho váhám, jestli to mám poslat, ale nakonec odpovím. Po hodině a půl, co mi Kihyun poslal SMS, co když už spí? Co když jsem ho vzbudil? Co...co když-

To bude dobrý, určitě si s tím poradíš, chce to jenom čas, ale tvoje knížky jsou úžasné, tak věřím, že to zvládneš.

Přijde mi hned obratem a já se překvapím, skousnu si ret a usměju se. Přitisknu si telefon na hruď na nadechnu se tou úlevou. Jooheon měl pravdu, přes SMSky je pro mě lepší se vyjadřovat, jako bych to ani nebyl já, i když byl Jooheon jediný, kterému jsem psal, tak jsem dokázal říct věci, které bych nikdy z očí do očí neřekl a u Kihyuna mi to přijde samo.

Děkuju, hyung, já omlouvám se, ale jdu spát, dobrou noc :)

Nadechnu se a pošlu to, ani si nestihnu lehnout, když mi přijde odpověď.

Neoblouvej se, já jsem ti napsal pozdě a asi jsem tě vyrušil, když jdi chtěl jít spát, Dobrou Chamgkxunnie, zítra se uvidíme :))

Musím se usmát nad těmi překliky, hádám, že to chtěl napsat rychle, usměju se, zahrabu se pod peřinu, nadšeně se usměji, zítra se uvidíme.....zatetelím se a s krásným pocitem usnu.

Další den ráno vstanu dříve než bych měl a začnu připravovat snídani. Vaření mě bavilo už od mala a vždycky jsem v kuchyni trávil nejvíc času než v jiné místnosti. Ale po tom, co vše se stalo, tak jsem nikdy nenašel ve vaření zálibu jakou jsem v ní měl kdysi. Ale chci to zkusit. Až dneska přijde Kihyun, tak chci zjistit, jestli by mu ode mě chutnalo. Jooheon vyjde z pokoje a usměje se na mě, když mě vidí vařit.

"Co máme dobrého?" stoupne se vedle mě a rukou se mi opře o rameno.

"D-Dělám m-míchaná vajíčka se slaninou." polknu a on se usměje.

"Voní moc hezky." usměje se a dojde se převléknout. Nandám vše na talíře, když někdo zabouchá na dveře. Jooheon se na mě usměje a dojde otevřít, zatím co já si sednu ke stolu.

"Zrovna je hotová snídaně, tak se pojďte najíst než to vystydne, protože si s tím dal Ky-"

"Hyung." vyjeknu a on se na mě usměje a přestane mluvit. Nejsem ještě připravený se chlubit za jídlo, když nevím, jak bude chutnat ostatním. Sednou si všichni ke stolu a začnou jíst.

"Tak co, jak vám to chutná?" usměje se Jooheon plný očekávání. Jackson jen tak kývne hlavou a Kihyun položí vidličku a napije se.

"No, na mě moc slaný a některá ta vajíčka jsou nedodělaná, ale jinak je to-" prudce se zvednu a rozeběhnu se do pokoje, za sebou slyším, jak na mě Jooheon něco vykřikl, ale nevnímal jsem to, jen jsem prudce otevřel dveře a ještě rychleji je zavřel. Zamknu a opřu se o dveře a svezu se na kolena, možná jsem se měl od té kuchyně držet dál i tak. Já vím, že jsem nikdy nebyl dobrý kuchař, ani v dobách, kdy mě to bavilo, ale snažil jsem se.

Kihyun

Zarazím se a vytřeštím oči. Ještě několik sekund opařeně koukám na místo, kde před chvílí seděl Changkyunnie. Tohle...se nemělo stát. Ale já nevěděl, že vařil on, k sakru.

"N-Nevěděl jsem, že to vařil Changkyunnie." vydám ze sebe po chvíli, co všichni opařeně sedíme u stolu.

"Měl jsem ti to říct..." sklopí Jooheon hlavu. A mě chvíli trvá, než vymyslím, co mám dělat dál. Snažím se přemýšlet, ale jako bych měl v hlavě naprosté prázdno. Nakonec se ale zvednu od stolu.

"Zkusím mu to vysvětlit." šeptnu směrem k Jacksonovi a Jooheonovi, kteří ještě sedí u stolu. Jen tiše přikývnou a já pomalu vycházím po schodech.

Opatrně zaklepu na dveře a svraštím obočí, když se tichem v patře ozývají tiché vzlyky. Kruci, mám být přece profesionál, mělo mi to dojít...měl jsem to říct opatrně nebo jsem to prostě měl pochválit a dál se v tom nevrtat.

"Changkyunnie, promiň...já...nemyslel jsem to zle, nemyslel jsem to špatně." šeptnu směrem za dveře. Ale bez odpovědi, jen slyším, jak se snaží tlumit vzlyky, když ví, že jsem za dveřmi. V hlavě mi krouží miliony slov a já cítím svoji neschopnost složit z těch slov nějakou smysluplnou větu. Stál jsem za jeho dveřmi dlouho, ještě jsem ze sebe dostal několik omluvných a vlídných slov, ale odpovědí mi bylo ticho, ze kterého mě vytáhl až Jooheon, když pro mě došel. Zakroutí smutně hlavou a vezme mě dolů.

"Dneska už asi z pokoje nevyleze." vidím na něm a slyším z jeho hlasu smutek. Tohle jsem podělal, tohle nešlo vůbec dobře.

"Mrzí mě to." vysoukám ze sebe.

"To bude dobrý, Hyun." poplácá mě Jackson po rameni. Chci se s ním rozloučit, moc bych chtěl, aby z pokoje vyšel a aby se to dalo všechno do pořádku, ale...vím, že takhle rychle to s ním nejde.

Pomalu se odeberu domů, kde chodím jako tělo bez duše. Dělám jen rutinní věci, v hlavě mi krouží pořád to, co se stalo. Sednu si po osprchování na postel a začnu si v rukách hrát s telefonem.

Changkyunnie, moc mě mrzí, co se dneska stalo. Opravdu jsem to nemyslel špatně, ale chci, abys věděl, že i když to nebylo dokonalé, tak mi to moc chutnalo a chtěl bych vyzkoušet víc jídel od tebe. A ještě víc bych chtěl být tvým kamarádem.

Několikrát se zhluboka nadechnu, než SMS pošlu. A pak strávím ještě dvě hodiny převracením v posteli, když na moji sms nepřijde odpověď. A tak se celou noc spíš převracím a nadávám si, než abych spal a odpočinul si. To bude zase pracovní den s asi jednou hodinou spánku dohromady.

A taky že to je děs. Do ordinace se ploužím jako zombie, mám černé kruhy pod očima, chce se mi spát, moje vlasy mají divný tvar a nešlo to ráno učesat, neměl jsem si chodit lehnout s mokrou hlavou. Vyhodím do koše před ordinací kelímek od kávy a hned co dojdu do ordinace si začnu dělat další kávu. A než začne voda vařit tak neustále kontroluju telefon, panebože funguje vůbec? Co když nemám signál nebo mi přestala fungovat simkarta? Ne, Kihyun, co si to nalháváš...on s tebou prostě jen nechce mluvit. A já se mu ani nedivím, protože...to už je podruhý, co jsem něco podělal a tohle ho muselo hodně zasáhnout. To vím a je to jasné už jenom vzhledem k jeho reakci. Changkyunnie...