Changkyun

Když ráno vstanu, tak se až moc upravím. Normálně jen vstanu a dojdu se dolů nasnídat, ale dneska? Opláchl jsem si obličej, učesal jsem se a převlékl jsem se do věcí s označením do města, akorát jsem je teda nikdy nevyužil.

Ještě u dveří se nadechnu. Dneska jsem si trochu přispal, takže Kihyun už by tu měl být. chytnu za kliku a vylezu ven z pokoje. Jdu potichu po chodbě a když dojdu do půlky schodů, tak se zadívám do obýváku, kde nikdo ale není. Že by se Kihyun zdržel? Sejdu úplně dolů a na to vyjde Jooheon v županu, s účesem, kterým buď strávil moc času a nebo málo, záleží na úhlu pohledu. Buď je to opravdu znamenitý pokus o afro a číro zároveň nebo se prostě jen nečesal. Nečesal? Ale když má přijít Jackson, tak je vždycky učesaný a upravený, je jedno, jestli tu přespává nebo přijde, ale nikdy jsem ho takhle neviděl mimo naše válící dny, kdy sedíme na sedačce a tulíme se.

"Dobré ráno, Kyunnie." Zívne, že mám chvíli strach, že mě spolkne, dojde ke mě a vezme mi varnou konvici z ruky, aby si zalil kafe a protáhne se, dojde do obýváku a rozvalí se na sedačku. Taky si zaleju kafe, ale na rozdíl od Jooheona si ho zaleju ještě mlékem a osladím. Dojdu si k němu sednout a zamrkám na něj.

"H-Hyung," zamrkám. Pootevře na mě jedno oko a obličej se mu zkřiví únavou, ale i zvědavostí, je to zajímavý úkaz. "V-V kolik dorazí Kihyun a Jackson?" sklopím hlavu.

"Ah, promiň Kyunnie, já ti to zapomněl říct, ale Kihyun dneska nedorazí on-" vyšvihnu k němu hlavu a vytřeštím oči.

"A-Aha, já si to myslel." skousnu si bolestně spodní ret, aby se mi neklepal a snažím se přejít ty slzy, co se mi naženou do očí.

"C-Co jsi si myslel??" vyjekne Jooheon. nadechnu se a nezabráním tomu, aby mi po tváři nesteklo pár slz.

"Asi jsem udělal něco zase špatně, hyung, proto nepřijde, ne? Protože jsem to pokazil a tak ne?" vzlyknu, položí kafe na konferenční stolek a rychle se ke mě nahrne, aby mě obejmul.

"Ne, Kyunnie, takhle to vůbec není!!" vyjekne rychle a já k němu zvednu oči. "On má dneska jen nějakou práci, ale říkal, že se staví zítra, pokud budeš chtí-" moje nadšení ho přeruší.

"DE! U-Um." vyjeknu a pak sklopím hlavu a on se nadšeně usměje.

"Je ti s Kihyunem příjemně?" pozvedne obočí a já po chvíli přikývnu.

"J-Je na mě moc hodný a....a necítím se s ním nepříjemně, když je tady a tak." pohraji si s lemem mého trika.

"Aaaaaw," zatetelí se Jooheon s hlasem vyšším o několik oktáv a s roztomilým dozvukem. "to je dobře, Kyunnie, ale víš, napadlo mě, že by jsi možná mohl Kihyunovi dát svoje číslo, mh? Takhle by jsi se to nemusel dozvídat ode mě, ale rovnou od něj, mohli by jste si psát a poznat se víc, přes textovky nemáš takový problém něco říct, ne?" mrkne na mě a já zpanikařím a uhnu pohledem. "Nemusíš, jestli nechceš, Kyunnie, nenutím tě." zamáchá rychle rukama a já přikývnu. Po jídle se Jooheon pokouší pustit nějaký film, ale kvůli slabému wifi signálu se nám to pořád seká, tak vezme ovladač a zahodí ho se slovy, že jde ještě spát. Usměji se a taky se odeberu k sobě do pokoje, a když si lehnu, tak mi oči padnou na telefon, Vezmu ho do ruky a najedu na seznam kontaktů. Jooheon a Jackson to je jediné, co tu mám, když nepočítám čísla záchranky, policie a hasičů. Jediné, co potřebuji je Jooheonovo číslo, ale párkrát se stalo, že si Jooheon zapomněl telefon, tak mi dali Jacksonovo číslo a bych mu mohl přes něj napsat, ale nikdy jsem ho nepoužil, když jsem přišel na to, že si zapomněl telefon, tak jsem radši počkal než přijdou domů než abych mu psal. Mít ještě nějaké číslo by mohlo být fajn. Možná. Protáhnu se a podívám se na stůl, kde na mě smutně a opuštěně kouká počítač. Měl bych psát. Zvednu se a sednu si ke stolu a s povzdechem položím ruce na klávesnice. Po setkání obou hrdinů musím napsat, jak se jim po druhém stýská a ani neví proč. Prohrábnu si vlasy a než si to uvědomím, tak mi začnou prsty létat po klávesnici. Začnu přemýšlet nad tím, že i přes to všechno mi Kihyun chybí. Sice jsme toho spolu moc nenamluvili, ani jsme spolu moc času netrávili, ale i tak mi chybí jeho společnost, ve které se pomalu začínám cítit příjemněji. Po pár hodinách se protáhnu a překvapím se, když zjistím, že jsem napsal 30 stránek. Vytřeštím oči a začnu si to pročítat a sám nad sebou žasnu, když jsem popsal pocity, o kterých nemám ani zdání, co ty pocity znamenají. Vyběhnu ven, abych našel Jooheona s rozbitým ovladačem v ruce, pořád v županu, jak je naštvaný do ruda. Doběhnu k němu. Zvedne ke mě svoje krví podlité oči, ve kterých jakoby se odráželi vzpomínky na to, co prožil ve válce ve Vietnamu.

"Kyunnie....já to rozmlátím." hlesne. Zasměji se a sednu si vedle něj.

"Hyung, vypadá to, že už nemám blok!" vyjeknu a on se hned narovná a usměje se.

"Vážně? To je skvělé!!" obejme mě a spolu zajásáme. Nakonec po tom, co uděláme oběd, se televize rozhodne spolupracovat a my shlédneme pár filmů. Když jdu spát, tak přemýšlím nad Kihyunem a poprvé za kolik let usnu s krásnými sny.

Ráno hned, jak vstanu se opět poupravím, protože teď vím, že Kihyun přijde a sednu si hned k počítači. Ten příval pocitů, které mám z toho, že přijde Kihyun se ve mě tak nahromadili a já se upřímně těším a tak to musím ze sebe dostat a začnu psát. Nevyruší mě ani prásknutí dveří a už vůbec ne hlasy, hlavně hlas z obýváku, na který jsem se celý včerejšek těšil.

Kihyun

"Dneska jsi tu brzy, Kihyun." usměje se na mě Jooheon a mrkne se na hodiny. Jen přikývnu a nic na to neřeknu, ne to, že jsem se těšil. Známe se tak krátce...no, známe, vlastně se skoro ani neznáme, ale i to málo, co jsme spolu prožili stačilo k tomu, abych se těšil. Nevím, co se to stalo, ale včerejší volné chvilky mezi prací, minuty mezi pacienty, jsem věnoval tomu, že jsem na něj myslel. Na to, jak se asi má...jestli se baví, jestli náhodou není osamělý.

"Půjdeš za ním nebo pro něj mám skočit?" mrkne na mě po chvíli. Zase se ztratím v myšlenkách.

"Zkusím tam zajít." usměju se a přikývnu, pomalu a opatrně jdu po schodech nahoru až dojdu k jeho dveřím. Chvilku čekám a pak opatrně zaklepu. "To jsem já, Kihyun, Changkyunnie." zlehka šeptnu a odstoupím ode dveří. Chvíli je ticho, ale pak se ozve zvuk odsunutí židle a lehké zavrzání, když se z ní Changkyunnie zvedne.

"A-A-Annyeo." krátce se na mě zadívá a pak hned sklopí hlavu. Možná se mi to zdá, ale přijde mi takový...uvolněnější?

"Annyeo," usměju se na něj. "vyspal ses dobře?" lehce nakloním hlavu na stranu.

"U-Um." přikývne.

"Ah, skoro bych zapomněl, něco jsem ti koupil." trhnu sebou, když jsem skoro zapomněl, proč v ruce za zády držím balíček gumových medvídků. Natáhnu ruku s balíčkem k němu a můj úsměv se víc rozzáří.

A já vidím, jak krásně se mu zalesknou oči, když balíček uvidí. Opatrně natáhne ruku, aby si ho ode mně vzal.

"D-Děkuju." zvedne ke mně oči, jen na chvíli, ale přece jen se naše pohledy na chvilku střetnou. A já si všimnu, jak se mu udělají ďolíčky, když se usmívá. Cítím, že jsem mu tím udělal radost a...ani vlastně nevím proč, ale mám z toho taky radost.

"C-Chceš jít dál?" odstoupí kousek ode dveří, na chvilku vytřeštím oči. Opravdu mě chce vzít dovnitř? Do svého pokoje? Několikrát zamrkám, abych se dostal z toho příjemného šoku a pak s úsměvem přikývnu. Odstoupí ode dveří víc a já opatrně pomalými kroky vejdu dovnitř.

Má svůj pokoj moc krásně zařízený, opatrně se rozhlížím, zatímco Changkyunnie něco rychle udělá do počítače, než ho vypne. Dojdu k menší dřevěné komodě, která mi sahá do pasu a zadívám se na fotky v rámečcích. Byl na nich s Jooheonem. Nebyly to fotky z žádného výletu, podle pozadí poznám, že je fotili doma...no, Changkyunnie by asi těžko vyrazil na nějaký výlet mezi lidi, ale vypadal...spokojeně. Usmíval se tak, jak jsem ho naživo ještě neviděl, je to velmi zvláštní pohled.

"Máš to tu moc pěkné, Changkyunnie." otočím se, abych k němu byl čelem, sedí na židli u počítače, čelem ke mně a zády k počítači. Těká pohledem mezi kobercem a mnou, ale nedokážu odhadnout, jestli je mu nepříjemně nebo se jen stydí ke mně svůj pohled zvednout.

"D-Děkuju, h-h-h-hyung." vydá ze sebe a já znovu překvapeně vytřeštím oči. Opravdu mi řekl hyung? A já se zase zarazím, když vidím, jak je roztomilý. A najednou jako bych s určitostí věděl, že se jen stydí. A zároveň doufám, že mu je tak příjemně jako mě. "N-N-Něco mě n-na-padlo." vydá po chvíli a zabodne svoje oči do koberce. Chvíli váhám, ale udělám k němu pár kroků blíž, trošku sebou cukne, ale podle jeho gest soudím, že mu to až tak nevadí.

"A co? Řekneš mi to?" nadšeně se usměju a přikývnu hlavou, abych ho povzbudil v konverzaci.

"J-J-Já...napadlo m-mě...kdyby t-ti to n-nevadilo...ž-ž-e by jsme si m-m-mohli tře-ba vyměnit č-č-čísla." pevně svírá lem trička a já na něm vidím jakou námahu mu dalo ty slova říct. Ale rozzáří se mi oči a cítím, jak se mi tělem rozlévá zvláštní a neznámí pocit radosti. Neznám ten pocit, tohle se mi nikdy nestalo.

"Tak dobře." neubráním se nadšení v hlasu a přikývnu, možná až moc zuřivě.

"V-V-Vážně?" trošku hlavu zvedne a znovu ke mně opatrně a jen na pár mikrovteřin střelí pohledem.

"Jistě." v mém hlase zní větší nadšení než předtím a vytáhnu z kapsy telefon. Vidím, jak skoro až zpanikařil a chvilku si přehazuje telefon mezi rukama jako vařící brambor. "Můžu?" mrknu na něj, zamyšleně kouká do telefonu a po chvilce přikývne a já mu začnu diktovat číslo. Počkám, až si ho zapíše a uloží a pak si pod jméno Changkyunnie napíšu jeho jméno.

"T-Tady jste," vidím na Jooheonovi překvapení, když zjistí, že jsme v Changkyunnieho pokoji. A pak jeho výraz přejde s překvapení v nekontrolovatelné nadšení. "máte hlad? Já vás nechci rušit, ale Jackson přinesl oběd." nadšeně zamrká a já vidím, že si najednou uvědomil, jak moc nás nechce rušit a tak nějak tuším, že by nás tady teď nejraději zamkl.

Tak nějak oba přikývneme, že máme hlad, rozejdu se směrem ke dveřím, když Changkyunnie vstává ze židle, ani jsem si to neuvědomil, ale když jsme u sebe blíž a já kolem něj procházím, tak se...možná lekne, možná jen ztratil rovnováhu, ale zakopne o kolečko od židle. A tak k němu přiskočím, abych ho chytil za obě ruce. Byl to jen krátký dotek, možná jsem ho držel za ruce až moc dlouho, protože sklopí hlavu a já vidím, jak mu rudnou uši. A já se taky začervenám, tak jeho ruce pustím.

"B-Biane, Changkyunnie." přeskočí mi hlas, aniž bych to chtěl. Jooheon se potutelně a zvláštně dívá.

Dojdeme do obýváku a pak si všichni společně sedneme k jídlu. Očkem po Changkyunniem pomrkávám a nevím, proč tak znervózním, když zjistím, že on stydlivě a opatrně dělá to samé a naše pohledy se zase na milisekundu střetnou. Z čeho jsem tak nervózní? Tohle se mi nikdy nestalo a já nemám tušení, co se to děje.

Před tím, než jsem šel domů jsme si ještě s Changkyunniem krátce povídali, řekl mi, že už zase píše a já ho za to náležitě pochválil, protože z toho mám upřímnou radost. Dojdu domů, uvařím si večeři a u jídla....pořád prstem ďobu do telefonu, hraju si s ním a přemýšlím...mám mu napsat? Nebude to divný? Co...co když ho to bude obtěžovat? Nebo co když ho tím vyděsím? Takové dilema jsem...neměl, nikdy.

A pak si začnu prohrabávat vlasy, přejíždět si dlaněmi přes obličej a chodím dokolečka po bytě a...přemýšlím. Co napsat...důležitě a hlasitě si povzdechávám sám nad sebou.

Ahoj Changkyunnie, máš se dobře? Doufám, že už nespíš a že tě nebudím. Dám odeslat, než si to zase rozmyslím. Je to jen SMS, tak proč moje srdce trhá rekordy v úderech za minutu?