Changkyun

Trhnu sebou, když ucítím ruku na rameni. Setkám se s úsměvem mého spolubydlícího a úlevně si oddechnu.

"Myslel jsem, že budeš mít hlad," položí mi na stůl jídlo a pak se opatrně podívá na obrazovku počítače. "Kyun, chceš s něčím pomoct?" optá se opatrně. Skousnu si ret a natáhnu se pro jedenu ze sušenek. Strčím si jí do pusy a opatrně přikývnu. Přitáhne si ke mě židli a s pohledem plným očekávání se na mě usměje.

"Já, mohl by jsi zkusit popsat lásku svými slovy?" zamrkám na něj a on se usměje.

"Víš, Kyun, každý cítí lásku jinak a každý jí i jinak popisuje, možná důvod, proč to nemůžeš napsat, je ten, že žádný z těch vysvětlení nevysvětluje lásku tak, jak ty by jsi chtěl. Tak, jak by jsi jí ty cítil. Tak, jak pro tebe existuje-"

"Pro mě žádná láska není, Hyung, to jsem...zjistil už dávno. Není žádný princ ve zbroji, který zachraňuje lidi v nouzi, žádná školní láska, kterou člověk potká v knihovně, ani neznámá postava, do které narazíš a pak se s ní osudem potkáváš na každém rohu. To neexistuje, aspoň ne pro mě." zakroutím hlavou a on se zamračí. "Všechno to jsou jen lži," vydám ze sebe. "možná, Hyung, nejsem schopný psát o lásce, když vím, že neexistuje." špitnu. Víc se zamračí.

"Ale existuje, Kyun, já jí třeba cítím, cítím romantickou lásku k Jacksonovi, ale zároveň cítím druh lásky i k tobě. A ta existuje, Kyun," usměje se na mě. "láska nemusí být jenom o přitažlivosti, nemusí to být jen ten jeden druh citu, který nás vede k tomu, aby jsme si našli druha ve svém životě. Může to být i kamarádská láska, taková, která ti říká, že chceš být s tím člověkem, protože je ti s ním příjemně, protože chceš toho člověka vídat každý den," usměje se na mě. Zakroutím hlavou. "víš, když jsem poprvé potkal Jacksona, víš přeci, co jsem ti o něm řekl." zasměje se.

"M-Mh, říkal jsi, že je namyšlený, hrubý a celkově divný." zamrkám na něj a on přikývne.

"Vidíš? To, že se do někoho zamiluješ, není hned, někdy je to láska na první pohled a někdy si musíš na toho člověka dlouho zvykat než se do něj zamiluješ. Zvykneš si na jeho divné chování, zvykneš si na jeho divné způsoby a pak najednou ti to přijde roztomilé nebo přitažlivé. Kolikrát se ti na tom člověku třeba nelíbí, že má divný nos, třeba, ale pak by jsi si postupně začal uvědomovat svoje pocity, začal by jsi shledávat věci, které ti před tím přišli ošklivé nebo divné, přitažlivými, až nakonec by jsi za tím člověkem přišel a zulíbal mu nos se slovy, že to je ta nejroztomilejší věc na jeho těle. Přijmout toho člověka takového, jaký je, je jeden z faktů lásky. Nechceš ho změnit. Nikdy a za žádnou cenu." vážně se na mě zadívá.

"Přesně proto pro mě láska neexistuje, hyung," zakroutím hlavou, "protože na mě je spoustu věcí ke změně, mám divný velký nos, zvláštní malou pusu, divný hlas, na tváři se mi objevují krátery, u kterých u tebe, hyung, lidi říkají, že jsou roztomilý, nejsem nijak hubeny a ani nemám tělo sportovce, nejsem vysoký, uši mám-" odmlčím se, když mě lehce pleskne do ramene.

"Ještě něco a plesknu tě," výhružně se na mě zadívá. "Kyunnie, teď mě dobře poslouchej...jednou přijde někdo-"chci něco namítnout "nepřerušuj mě! Jsem si na 100% jistý, že jednou přijde někdo, kdo bude všechno, co ty na sobě nenávidíš, milovat, Kyunnie, bude milovat tvůj nosánek," cvrkne mě do něj a já se lehce zasměju, "bude říkat, že tvoje rty jsou neodolatelné, že má rád, když se k tobě může přitulit, protože jsi tak měkounký, že máš ideální výšku na to, aby ti ukradl pár polibků, bude milovat a obdivovat tvoje roztomilé ďolíčky a nebude se moct držet, aby, když se ti objeví na tváři, aby je nezmáčkl. Bude chtít, aby jsi na něj pořád mluvil, protože ho tvůj hlas uklidňuje a o uších ani nemluvím, Kyun! Každý jsme jiný a každý jsme dokonalý." vážně se na mě zadívá a pohladí mě po vlasech. Dojím poslední sušenku a hodně přemýšlím nad tím co Jooheon právě řekl. "Běž si lehnou, Kyun, mh? Byl to náročný den." usměje se na mě a já přikývnu a vlezu si do postele a on po chvíli zavře a odejde. S přemýšlením nad jeho slovy po chvíli usnu.

Zrovna dojídám poslední kusy snídaně, když se ozve zaklepání, moc to nevnímám, protože jde otevřít Jooheon.

"Jacksooon," zasměje se. " ah, Kihyun je tu taky?" zavolá. ztuhnu, vezmu si talíř s jídlem co ještě mám a pomalu se zvednu, když procházím kolem dveří ,tak zakývu hlavou a zapluju k sobě do pokoje ve snaze o útěk.

Kihyun

Jooheon se smutně zadívá na místo, kde byl Changkyun, než odešel a pak se smutným pohledem podívá na mě.

"To bude dobrý, musíš mu dát čas." začne ho Jackson utěšovat.

"Zkusím jít za ním." řeknu po chvíli přemýšlení. Třeba...mě nepošle pryč a třeba si trošku...popovídáme.

"Je to dobrý nápad?" zadívá se na mě Jooheon s obavami. Vidím a vím, že mu na něm moc záleží a nechce, aby ho cokoliv nebo kdokoliv zranil.

"Neboj, zlato, Hyun ví co dělá." dá mu Jackson pusu na spánek. Maličko se zarazím, když je vidím. Kolikrát vím, že jsem toužil po...po tomhle. Po lásce, po tom, aby tu byl někdo pro mě. Utěšil mě, když to potřebuju, uklidnil, když mám pochybnosti a řekl mi, že vše bude dobré, když si myslím, že nebude. Ale to jsou moje vnitřní věci, moje slabosti a myšlenky, kterým se vyhýbám.

Je to skoro až k úsměvu, celé dny nedělám nic jiného, než radím a pomáhám ostatním. Radím jim, že nesmí od svých myšlenek utíkat, že se jim musí postavit. Radím jim, že když se jim na jejich životě něco nelíbí, že to mají změnit, protože nikdo jiný to za ně neudělá. Radím, ale sám se těmi věcmi neřídím, sám nejsem spokojený s tím, že jsem sám, ale nic s tím nedělám. Jen od těch pocitů utíkám, od samoty utíkám ke knihám...buď k těm, ve kterých se ztratím anebo v těch, kde se učím víc věcí, které potřebuji ke své práci.

Kolikrát mi můj kamarád Minhyuk říkal, ať si zkusím založit třeba profil na seznamce. Nebo jdu na rande naslepo. Ale to není nic pro mě. Byl jsem na rande...několikrát. Ale vždycky se všichni zděsí a raději otočí na patě, když zjistí, že jsem psycholog. Nikdy jsem ani nemyslel na to, že by to mělo být děsivé povolání, ale jak to tak vidím...asi je. Možná, že tím, že jsem se rozhodl být psychologem jsem se zároveň rozhodl být navždycky sám?

Zakroutím hlavou, tady musím dělat jiné věci a ne se utápět ve svých smutcích.

Opatrně vyjdu schody, které vedou do patra, kde se nachází Changkyunův pokoj. Už vím, který to je, od včerejška, kdy jsem před jeho pokojem stál a čekal na jeho desky.

Chvíli čekám, určitě slyšel moje kroky, takže až za delší dobu opatrně dvakrát klepnu na jeho dveře. Jeho zalapání po dechu slyším až za dveřmi, odstoupím od nich, že se skoro zády opírám o zeď naproti.

Otevře dveře a stojí kousek dál od nich, oči má zabodnuté do koberce a pevně svírá lem svého trička.

"Nechceš si popovídat?" řeknu opatrně, mluvím srozumitelně pomalu a s něžností v hlase, abych ho nevylekal. Jen se přes rameno zadívá do pokoje a pak znovu zabodne pohled do koberce. "Nemusíme být u tebe v pokoji, je to tvoje království, to naprosto chápu," usměju se víc. "klidně můžeme jít jinam." snažím se mu pomoct.

Po chvíli jen přikývne, opatrně vyleze ze dveří, které za sebou zavře, projde kousek chodbou a zapluje do jednoho z pokojů. Vypadalo to...něco jako klubovna, byla tam provizorní postel, možná pro hosty a pak spousta dalších věcí. Sedne si na postel, ruce si dá do klína a upře na ně svoje oči. Je nervózní, cítím, jak je mu to nepříjemné, ale musíme se alespoň pokusit navázat malý rozhovor. Vezmu si židli a sednu si s ní dál od něj, abych nebyl v jeho osobní "zóně" a aby se cítil příjemně.

"Máš moc pěkné jméno," začnu zlehka. "napadlo mě, že bych ti mohl říkat Changkyunnie...nevadilo by to?" začnu opatrně, snažím se sedět ve stejné pozici, nenaklánět se a na židli se moc nehýbat, aby si na mě zvykl.

"Ne...ne-ne-nevadilo." vydá ze sebe nervózně po chvíli, na mě se ale nepodívá, ale zvedne oči trochu mým směrem. Koutky úst se mi víc rozšíří do úsměvu.

"Jak ti jde psaní?" pokračuju pozvolna po delší odmlce a chvíli ticha. Trhne sebou a trošku se ošije.

"D-D-Dobře." přikývne po chvíli, pohled má pořád spíše zapíchnutý v podlaze, to ale nevadí. Když trochu svěsí ramena, vidím, že se trošku uvolnil, předtím zase seděl až moc křečovitě.

Přemýšlím o čem neutrálním mluvit, abych ho neděsil, ale zároveň, aby tento rozhovor neskončil. A tak se různě ptám, jaké má rád počasí, na oblíbené jídlo. Občas mi odpoví slovy, když položím otázku ano/ne, tak většinou jen přikývne nebo zakroutí hlavou.

"Je čas na jídlo." objeví se Jooheon ve dveřích a tím náš rozhovor ukončí. Na jednu stranu mě to mrzí, ještě jsem chtěl pokračovat, ale na druhou stranu je to dobře, že náš rozhovor ukončil někdo další a nemusel jsem ho ukončovat já, mohl by z toho mít pocit, že mě nebaví tu s ním být. Což není pravda, začínám mít pocit, že se začíná v mé přítomnosti cítit jen maličko lépe, než včera. Ale dneska je teprve druhý den, jak jsem si už říkal, nesmíme na nic spěchat.

"Najíš se s námi, Kihyun?" usměje se Jooheon, ale ještě hodí tázavý pohled na Changkyunnieho, který nervózně přikývne. Pomaličku si sednu s nimi ke stolu a když to vypadá, že se Changkyunnie dívá mým směrem, tak se hřejivě usměju a doufám, že se cítí alespoň trošku lépe.