Changkyun

Dostihy a sázky jsme nehráli s Jooheonem už dlouho, hlavně proto, že je to hra pro víc hráčů a ve dvou je to docela nuda, ale i tak jsme si jí spolu občas zahráli a s Jacksonem jsme hráli zatím jednou. Mám celou modrou stáj a čtyři dostihy na Neklanovi. Po tom, co jsem prodal Lady Anne Kihyunovi ,tak další dvě kola byl v distanci a já zatím pokračoval dál a bez úhony jsem prošel kolem Jooheonovi zelené stáje a jenom jsem šlápl na Jacksonova trenéra.

"Hurá." zajásá lehce Kihyun, zvednu k němu oči a pak zase sklopím pohled, když stoupne na Neklana. Ztuhnu a skousnu si ret. Mám se ozvat? Když očima švihnu na kartičku, tak by měl zaplatit 12.700. Podívám se rychle kolik má peněz. Nemá tolik peněz a já se cítím hrozně a tak mlčím.

"Changkyun, stojím ti na Neklanovi." ozve se Kihyun. Dělám, že ho neslyším, skousnu si ret a pak se zhluboka nadechnu. Začne počítat peníze. "Kolik ti mám dát?" neodpovím a podám mu opatrně kartičku. Začne pokládat peníze a počítá přesnou sumu a pak mi je podá. Zvednu k němu oči a opatrně si je vezmu.

"P-P-" nadechnu se snažím se, aby se mi netřepal hlas. "P-romiň." vydechnu.

"Neomlouvej se, je to hra a máš skvělou strategii." usměje se a já se po rychlém pohledu do jeho tváře nadechnu, že něco odpovím ale pak hlavu zase sklopím.

"H-Hyung." špitnu.

"Ano, Kyunnie?" zeptá se mě opatrně.

"J-Já dám ti svojí stáj," podám mu kartičky a pak se zvednu. "j-já b-byla to sranda." rychle se ukloním a pak odnesu svoje nádobí do kuchyně.

"Kyunnie, Kihyun...rád čte myslíš, že by jsi mu mohl ukázat nějakou ze svých knih?" dojde za mnou, když skládám nádobí do myčky. Vytřeštím oči a začnu zuřivě kroutit hlavou, ale když si všimnu, jak mu opadnou koutky úsměvu a jeho výraz se trochu zesmutní, tak se leknu a přikývnu.

"D-Dobře." špitnu a dojdu ke stolu. Kihyun se na mě překvapeně podívá, zastavím se několik kroků on něj.

"K-K-Kihyun-hyung, j-já ukážu ti ně-nějakou ze svých knih." vydechnu a on se na mě podívá ještě překvapeněji a pak s úsměvem přikývne. Jdu pomalu, a když se na něj otočím přes rameno, tak jde několik kroků za mnou, což mě trochu uklidní. Zastavím se u dveří a pootevřu a pak se zarazím. Mám ho vzít dovnitř?

Všimne si mého vnitřního sporu.

"Mám počkat tady?" usměje se na mě, kývnu na něj a pak otevřu a zalezu k sobě. Rychle si ustelu postel a trochu si uklidím. Skousnu si ret. Chci, aby někdo nový vnikl do mého místa klidu? Zakroutím hlavou. Ne, tohle je moje místo, kam může jen Jooheon. Vezmu z police desky. A dojdu ke dveřím.

"J-Jaký máš rád žánr, h-hyung?" vykouknu ze dveří.

"Všechny, rád čtu celkově." usměje se na mě. Sklopím hlavu.

"Changkyun, Jooheon mi prozradil, že jsi spisovatel a zrovna jeden, kterého rád čtu." usměje se na mě. Oddechnu si, že nejsem třeba nejoblíbeněji, to by na mě vyvinulo neuvěřitelný nátlak, co kdybych se nedokázal zařadit do jeho okruhu očekávání? "Několik tvých knížek jsem už četl a jsou skvělé." znovu se na mě usměje. Z jeho úsměvu mám hřejivý pocit a uklidňuje mě. Třeba je opravdu jiný než těch pár, které Jooheon přivedl před ním. Ale to je tak 2 roky zpátky. Přikývnu a zalezu zpět do pokoje a desky vrátím a pak můj pohled padne na desky, které jsou schované v dolní polici. Sáhnu po nich. Tohle je tvorba, kterou jsem nezveřejnil. Odhaluje mojí duši do detailů, které mi nejsou příjemné a nechci, aby je četlo několik set lidí, i když pro ně to bude jen fiktivní...pro mě ne, ale pokud rád čte, třeba v tom nenajde nic jiného než jen hezký příběh. Třeba v tom nenajde mou beznaděj, můj strach a ...mojí minulost. Dojdu ke dveřím a s nádechem mu podám desky.

"T-Tohle je.....něco, co jsem nezveřejnil, je to m-můj první příběh." polknu a cítím, jak se mi v krku tvoří větší a větší knedlík. "Třeba tě....to bude.....bavit." vydechnu a on si překvapeně desky vezme. "Já...omlouvám se, ale m-mám práci. Už musím jít." skousnu si ret, uhnu pohledem a zalezu bez dalšího slova do pokoje. Lehnu si na postel. Ani nevím, proč jsem mu dal ty desky. Nikdo před tím je nečetl, ani já ne, já je napsal, ale nikdy jsem si je po sobě nepřečetl, s ostatními knížkami to dělám, ale ne s touhle. Možná je to přesně to, co chci, chci, aby si to někdo přečetl. aby mi třeba někdo porozuměl. Zakroutím hlavou a po chvíli přemýšlení se zvednu a sednu si k počítači. Od minula jsem moc nepokročil, stále mám jen tři kapitoly. Zničeně si prohrábnu vlasy a začnu psát, po chvíli vše smažu a zoufale hlavou narazím do stolu.

Kihyun

Odejdu domů se slovy, že to zkusíme zase zítra. Podle mě udělal velký pokrok, ale bylo vidět, že mu to dělalo opravdu problém. Měl jsem už pár pacientů, kteří se se svými strachy prali pomocí umění. Někteří malovali - někteří krásu, kterou chtěli zažít, ve kterou chtěli doufat...jiní zase hrůzu, strach a svoje děsy. Někteří tvořili hudbu...takovou tu, při které má člověk husí kůži, která se přímo dotkne srdce.

Dojdu domů, nemám ani hlad ani chuť jíst, jen si udělám kávu a sednu si na sedačku s deskami od Changkyuna a začnu říct. Hned v prvních pár větách jako bych cítil tu bolest s hlavní postavou jako bych ji sám prožíval. Changkyun umí nádherně vtáhnout čtenáře do svého děje a u této povídky je to mnohem více znát, než u jeho vydané tvorby. Možná to má důvod, proč je tohle nezveřejněná kniha.

A já nemůžu přestat číst, nehledě na to kolik je hodin nebo jaký je čas. Čtu dál a v některých částech se neubráním slzám. Zároveň se ale neubráním pocitu, že tohle není jen tak nějaký příběh, že to není jen myšlenka utvořená v hlavě. Je to minulost. Některé s pasáží jsou vystižené a popsané tak podrobně, že jen těžko by si někdo dokázal představit ty pocity bolesti, beznaděje a strachu, těžko představit natož tak napsat. Tohle muselo být skutečné...to, co mi dal Changkyun přečíst není žádná fikce...nepřímo mi tím dal náhled do své duše, do své minulosti. Skoro si až myslím, že na tohle čekal...aby si to mohl přečíst někdo další, aby ho někdo pochopil a vytáhl ho z toho černého dna plného strachu, nejistoty a beznaděje.

Ale to všechno jsou jen mé domněnky, žádné potvrzení. U jedné z posledních částí vytřeštím oči. Šlo tam o znásilnění...až moc detailně popsané, až moc pečlivě a podrobně napsaný ten pocit...ten pocit toho strachu a toho pocitu, při tom hrozném aktu. Zároveň ale nedošlo k úplnému znásilnění...objeví se tam hrdina, hrdina, který hlavní postavu zachrání, uchrání ho od toho zla, co na něm chtělo být pácháno. Jsem ve svém oboru až moc dlouho na to, abych poznal, že pokud je na této knize něco vymyšleného, tak je to tohle...protože konec je dál smutný, beznadějný, hlavní hrdina se nedostává ze svých myšlenek a utrpení a já cítím, že je na tom mnohem hůř než byl.

Ten hrdina...to byla prosba. Přání a modlitba, kterou hlavní postava chtěla. Tak moc chtěl, aby ho někdo zachránil, ale nikdo tam nebyl, zhola nikdo, kdo by ty hajzly zastavil, nikdo, kdo by ho vzal pod svá křídla a ochránil ho. Co všechno si musel prožít?

Odložím desky. Vždyť já vůbec nevím, co mám dělat. Tohle...pokud si musel prožít to všechno, to všechno, co jsem si teď přečetl...neumím si představit takovou bolest, to utrpení...snad poprvé v životě mám pocit, že se nedokážu do někoho vcítit, jsem bezradný. Jak mohu pomoct někomu, kdo byl takhle zlomen? Někomu, koho někdo, až takto ponížil? Zakroutím hlavou, ne, Kihyun, tohle není doba, aby ses začal utápět v sebelítosti. TY! mu musíš pomoct. On čeká...čeká na to, aby ho někdo vytáhl z toho dna, aby mu někdo pomohl vyškrábat se z minulosti a z toho všechno.

Na tohle mi žádné knížky a žádná četba nebude stačit, on potřebuje mě...jako člověka, sice s psychologickými dovednostmi a znalostmi, ale jako člověka. Nepotřebuje doktora, potřebuje...pouto. Silné pouto jako má s Jooheonem, ale zároveň úplně jiné, silnější, hlubší. Ačkoliv nevím, co by to mělo být za pouto, ale jedno vím jistě...potřebuje mě a já to nesmím vzdát.

A tak si nakonec otevřu flašku a pořád čtu některé pasáže dokola a dokola. Ti hajzlové...znásilnění je jednou z nejhorších věcí, jakou může někdo někomu ublížit. Protože to není jen ublížení. Není to rána, která se zahojí a člověk si na ni pak už nevzpomene. To ublížení žije dál s člověkem, je jen málo lidí, kteří se s tím někdy vůbec dokážou vyrovnat. Spíše se uzavřou do sebe, odmítají všechny kolem sebe a chtějí být jen sami. Protože ví, že sami sobě neublíží a pokud k sobě nikoho nepustí, tak neublíží ani nikdo jiný.

Tak fajn, Kihyun, dej si sklenku a přemýšlej...neměl jsi moc pacientů po znásilnění, ale jeden dva byli. Jak si postupoval? Co jsi radil, co se jim honilo hlavou.

Changkyun...slibuju ti, že tě z toho dostanu...ještě nevím, jak...ani nevím, jak dlouho to bude trvat, ale slibuju ti to...slibuji ti, že jednou se nad tou situací budeš schopný povznést a že jednou budeš schopný vyjít ven mezi lidi bez strachu. Dám si s ním tichý slib, který vím jen já, naliju si další flašku whisky a začnu se přehrabovat v knihovně. Musím tu přece mít něco, cokoliv, co by mi mohlo pomoct.

Fajn, takže dám si dohromady to všechno, co jsem se načerpal a čím se musím řídit. Jsem idiot, všechno je to tak logické, ale zároveň není. Navíc nemůžu jen tak přijít a říct mu, že vím o tom, co se mu stalo a měl bych mu dávat rady.

Jde o to, že ho musím dostat do bodu nebo spíš...on sám sebe...aby před tím neutíkal, ale postavil se tomu. Není to jeho vina, nemůže za to. A hlavně...sílu zotavit se má jen on, měl by těžit a těšit se z toho, že přežil a zároveň musí vyhnat špatné myšlenky. Znásilnění nesnížilo hodnotu jeho osobnosti. Snížilo ji tomu, kdo byl schopný něco takového udělat. Nesmí se obviňovat...což on určitě dělá...od toho, kdy se to stalo.

Mám z toho všeho v hlavě obrovský guláš a chlast mi nepomáhá v tom, abych si to všechno utřídil, budu muset jít spát. Ale pomůžu mu, musím...musím mu pomoct, aby si sebe začal znovu vážit a začal si víc řešit, ačkoliv to bude velmi dlouhá a trnitá cesta. Ale věřím tomu, že společnými silami...to zvládneme.