Changkyun

"Kyunnie, jsme doma." uslyším od dveří hned po tom, co se tichým bytem ozve cinkání klíčů. Nadechnu se, jsme, to znamená, že i Jackson, vlastně Jooheon říkal, že tu dneska přespí. Zvednu se a dojdu opatrně za nimi. Zamávám na ně a sklopím hlavu.

"H-Hyung, já....až z-zítra skončíš v-v práci zajdeš mi, moc....prosím na poštu? P-Přijdou mi podklady pro kn-knížku." polknu a neodvážím se k nim zvednou oči. Chci toho pravdu moc a vždy když něco potřebuji cítím...že jsem pro něj jen přítěží.

"Jasně, Kyun, není problém," usměje se na mě a pohladí mě po vlasech. "máš hlad?"

"N-Ne, já už jsem jedl, jdu z-zkusit psát." polknu.

"Chceš teda nějak pomoct, Kyunie? Heony říkal, že máš lehký blok a můžeme ti pomoct, mh?" zadívám se na Jacksona, pak očima lehce mrknu na Jooheona a ten se na mě usměje.

"J-Já vám ne-nechci kazit večer." zakroutím hlavou a než stačí protestovat, tak zaběhnu do pokoje a zavřu se. Povzdechnu si. Třeba je mi souzeno zůstat v tomhle pokoji. Zavřený před zraky všech lidí a psát své myšlenky na papír. Zadívám se z okna. Je už tma, party lidí se smějí, když stojí na chodníku. Vypadá to, že na někoho čekají. Když někdo vyběhne z vedlejšího vchodu, tak nadšeně mávají a smějí se něž k nim doběhne. Obejmou se a odejdou. Povzdechnu si a najedou myší na složku, až na to že nenajedu, protože mi nefunguje myš. Zaúpím a prohrábnu si vlasy. Nemůžu používat touchpad! Musím mít myš, bože. Zvednu se a začnu prohledávat skříň, kde máme tužkové baterky a zaúpím hlasitěji, když tu žádné nejsou. Prohledám zoufale všechny ovladače, ale všude jsou ty tlusté a zrovna já potřebuji ty úzké, které nikde nejsou! Zadívám se na dveře do pokoje Jooheona, mohl bych zaklepat a poprosit jednoho z nich, jestli by pro ně nedošel naproti do obchodu, ale když uslyším tlumené vzdechnutí, tak zrudnu a zakroutím hlavou. Zadívám se na dveře a pomalu se obléknu, zapnu si bundu a otevřu vchodové dveře. Zvládnu to, zvládnu! Teď je venku málo lidí! Zhluboka se nadechnu a chytnu za kliku. Znovu se nadechnu víc než potřebuji. Zadívám se znovu na Jooheonnovi dveře a pak si skousnu ret. Potichu otevřu dveře, nasadím si kapuci a udělám ten krok, který mě vždy děsil. Zavřu za sebou, sklopím hlavu a skrčím se do sebe, když kolem mě projde sousedka, kývne na mě hlavou a usměje se a celého si mě prohlédne. Pevně zavřu oči a trochu couvnu, ale pak sám nad sebou zakroutím hlavou a vydám se k výtahu. Když přijede ze 7 patra, tak v něm je shluk lidí a všichni se na mě podívají a čekají, kdy nastoupím. Vytřeštím očí, roztřesu se a počkám než se dveře do výtahu nezavřou a oni neodjedou. Otočím se ke schodům a pomalu dojdu do přízemí. Zastavím se před vchodovými dveřmi a nadechnu se. Otevřu a vyjdu ven. Je to po kolika měsících, kdy jsem došel až sem, kdy jsem cítil čerstvý vzduch po celém mém těle. Polknu a sejdu těch pár schodů a rozhlédnu se, proč je tu tolik lidí? Skousnu si ret a přeběhnu ulici. Čím rychleji to koupím, tím rychleji budu zpátky doma. Dojdu do obchodu a zamířím k pokladně, kde mají vyskládané baterky. Čapnu to, co potřebuji a stoupnu si do fronty. Třesu se, je tu moc lidí a opodál stojí parta lidí. Jeden se na mě podívá a pak se otočí k partě a ta se začne smát. Nemusí se ani smát mě, mohli si říct nějaký vtip a zasmát se tomu, ale já jako bych slyšel všechny ty nadávky a jakoby mi bylo za 14 a lidi mě drásali svými slovy. Připadám si jako bych byl nahý a chlad narážel do mých kostí. Polknu. Ta parta projde kolem mě a stéle se smíchem pokračují ven. Slyším v hlavě ty slova, která mě ranila 8 let nazpět a nemůžu se přes to dostat.

"Ještě něco?" zeptá se mě s nezájmem pokladní, když mu podám baterky. Jeho hlas mi přijde hrozně z dálky, a když k němu zvednu oči, tak cítím, jak se mi motá hlava, obraz mám zamlžený. Zakroutím hlavou a položím mu na pult peníze. "Díky, hezký večer." zakývá na mě hlavou a přesune se pozorností na dalšího člověka. Popadnu baterky a rychlím kroky se vydám ven.

"Chápeš to? Hahahaha, to je zas vtip tohle." zasměje se někdo vedle mě, leknu se, když do někoho narazím. "Sorry, jsi v pořádku?" chytne mě ten dotyčný za ruku než sletím na zem a všimnu si, že je asi o hlavu vyšší než já.

"Wonho, musíš se dívat, kam jdeš, vždyť jsi toho nebohého kluka málem převálcoval." zasmějou se další. Vytrhnu ruku z jeho sevření a bez slova či pohledu uteču. Zase ten smích, zase se to všechno vrací. Vzpomínky mi lítají před očima a já se kolíbavým během dopotácím až ke vchodu. Chytím se za triko u srdce a ztěžka se nadechnu. Odemknu vchodové dveře a vylezu do 5tého patra, a když jsem před bytem slyším hlasy, slyším jich hodně a to mě ještě víc uvede do stavu paniky. Začnu hledat klíče, a když se ne a ne trefit správným klíčem do zámku, tak je upustím a začnu silně bušit na dveře a to už se neudržím a začnu vzlykat. Svezu se na kolena a stále buším na dveře.

"Co se děje hoří?" dveře do bytu se rychle otevřou a pak slyším úlek.

"KYUNNIE?!"cítím ruce, jak mě podepřou a pomůžou mi dovnitř. Dveře se za mnou zavřou a já se ocitnu v něčí náruči. Pootevřu oči a vidím záblesk bílých vlasů.

"Hyung." vzlyknu a zajíknu se slzami. Oddálí mě od sebe, když cítí jak nepravidelný je můj dech. Lapám mezi vzlyky po dechu a kolikrát se zadusím kašlem. Hladí mě po zádech a Jackson mi donese vodu.

"Proč jsi mi neřekl, Kyunnie, došel bych tam nebo bych šel aspoň s tebou!" zadívá se na mě přísněji.

"J-Já," zakašlu a zalapám po dechu. "nechtěl rušit, nechtěl jsem...být moc na obtíž." zhluboka se nadechnu, ale i tak vše přeruší můj záchvat kašle.

"Ah, Kyunnie, příště přijď, ano? Co kdyby se ti něco stalo? Co kdyby jsi omdlel, nebo by jsi v té panice přehlédl auto a srazilo by tě?" zadívá se na mě vážně, vzlyknu a sklopím hlavu. "Ale jsem na tebe pyšný, že jsi to zvládl." usměje se na mě, zakroutím hlavou. Od zvládnutí to mělo hodně daleko. Zapláču a přitulím se do jeho náruče. Vidím, jak se Jackson usmívá, když sedí vedle nás, ale i tak...zkazil jsem jejich chvíli. Byli spolu a šťastní a já jim to překazil.

"Changkyun," zvednu očí a zadívám se na Jacksona "až sem slyším tvoje myšlenky, nic jsi nám nezkazil." zakroutí hlavou. Zamrkám na něj, ale pak zakroutím hlavou a zabořím hlavu Jooheonovi do ramene.

Ani nevím, jak jsem skončil v posteli, ale jediné, co postřehnu je, jak se zavírají dveře. Zahrabu se pod peřinu a posmrknu.

Kihyun

Nespím celou noc, chtěl jsem usnout, ale nešlo mi to, pořád mi všechno krouží hlavou. Tak jsem si sedl ke knihám, vším si procházím, značím si, co je důležité a zapisuji si to do mysli. Jeho znamení je vodnář, tak se prohrabu ještě všemi knížkami podrobné charakteristiky vodnářů.

A hlavně se ve 3 hodiny ráno vložím do knih, které napsal. Vlastně...jsem je měl už dávno koupené i přečtené. Vlastně se mi i hodně líbili, ale teď je čtu z jiných důvodů, snažím se mu porozumět, abych podle stylu jeho psaní věděl, jak s ním mohu jednat. Abych přišel na to, jak se k němu opatrně přiblížit, aby se mě nebál a aby mě k sobě vůbec pustil.

Když se mnou Jackson řešil, jak to bude po finanční stránce, tak jsem mu řekl, že to vyřešíme později. Protože ve skutečnosti ani nevíme, jestli budu mít šanci se ho pokusit zbavit jeho strachů...pokud mě odmítne a nebude mě chtít po svém boku, tak jim moc nepomůžu. To je hlavní a zásadní věc, která nám potom ukáže, co se bude dát dělat. Protože pokud se nedostaneme přes tento první bod, tak se nedostaneme nikam.

Pozorně čtu jeho knihy, všímám si každé přesmyčky, každého slova, každého slovního obratu. Podle psaní toho lze o člověku hodně zjistit, z jeho psaní cítím nesnesitelnou dlouhotrvající samotu...strach ze všeho kolem, skoro až pocit beznaděje, protože neví, jak se se vším kolem něj poprat a on má strach, velký strach na to, aby se s ním mohl poprat sám. Chce, touží a potřebuje někoho, kdo bude jeho světlem, kdo k němu natáhne ruku a bude stát vždy po jeho boku, aby mu se všemi strachy pomohl.

Nevyspaný dojdu do práce, během noci jsem měl snad 5 káv, teď si nesu další a v ordinaci si udělám nejméně další 4.

"Doktore, vypadáte hrozně," zděsí se sestřička, když mě uvidí ve dveřích. "nemám obvolat pacienty a přeobjednat je?"

"Ne, to je dobré," zakroutím hlavou. "stejně, budu mít případ mimo ordinaci, takže po odpolední pauze si sedneme ke kalendáři a změníme objednávací systém, pak všechny obvoláte, aby o tom věděli a případě je přeobjednáte." upozorním ji a ona chápavě přikývne.

V ordinaci se převléknu, exnu kafe, a když se obléknu do doktorského, tak si udělám ještě další kávu. Dneska mám dá se říct skoro dětský den, no, skoro. Nejsem úplně dětský psycholog, ale ti, co mají 15+, už nechodí k dětským, ale ke mně, takže je to takový...dětský den.

Ale u těchto pacientů se jedná ve většině případů o boj s autismem, pak jsou tu traumata z dětství různých druhů, znovu, ve většině případů je v hlavní roli domácí násilí, které děti buď viděli anebo byli jeho součástí. Tyhle sezení jsou vždycky plné nočních múr, tím, jak se děti nedokážou zbavit těch pocitů, mají v sobě zvláštní věci, cítí, že jsou v něčem jiné.

První moji pacientkou dneska je Alice. Je jí 16, na první pohled hezká mladá dívka, velmi chytrá, pečlivá, ve škole moc dobrá. Ovšem introvertní, velmi stydlivá a těžko si hledá kamarády. Má pocit a vždy si najde jen jednu kamarádku, víc prý nepotřebuje, ale problém nastává, že se na ni až moc upne, ty kamarádky mají pak pocit, že se v kamarádství dusí, kamarádství končí a Alice se dostává do těžkých depresí.

Její máma to ani nevěděla, až tady vyšlo najevo, že měla problémy i se sebepoškozováním, nemá se ráda, má pocit, že se neměla narodit, že ji nikdo nemá rád, je to velmi složité. Až po několika sezeních a měsících jsem došel k tomu, kde začal její problém se sebevědomím, proč se sama před sebou neustále shazuje a nevěří si. Začalo to dnem, kdy více vnímala domácí násilí, které bylo pácháno na její mámě jejím přítelem. Líčila mi tu situaci jako by to bylo včera, když ji chtěl uhodit a ona před svoji mámu přiskočila a křičela ať ji nechá na pokoji. Bála se, moc, ale zároveň nechtěla být divákem tohoto zvěrstva. A to bylo ono. Ona si tuto situaci dávala za vinu, dávala si za vinu, že nebyla starší, že nemohla mámu chránit. A tam vzniklo to, že je ve svých očích neschopná.
Lidská mysl je tak jednoduchá a zároveň tak složitá. Stačí jediná věc a kompletně se změní celý člověk. Jedna situace a člověk se změní úplně k nepoznání.

Po obědě si upravím ordinační hodiny, sestra přehlásí pacienty a pak nové objedná podle těchto novinek. A já se vydám přímo z práce do obchodu. Mám doma jen formální oblečení, ale ke Changkyunovi budu potřebovat něco...neutrálního. Koupím si obyčejné bílé tričko s krátkým rukávem a obyčejné modré džíny. Čím méně barev, vzorů a zvláštních věcí na mě bude, tím budu na první pohled působit obyčejněji, tudíž i na Changkyuna budu působit klidněji. Nemusel by se tolik polekat, když se poprvé setkáme.

Lidé jako on jsou moc citlivý na detaily. Jelikož je neustále sám, v jednom domě a místnosti, vnímá až moc detaily. Všechno kolem sebe totiž důvěrně zná a čím více novoty a divnosti sálá z něčeho nového, co má poznat, tím více ho to znervózní a tím hůře nám půjde první kontakt.

Domluvil jsem se s Jooheonem a Jacksonem, že přijdu zítra ráno. Ráno proto, že je pak před námi celý den, Changkyun bude mít dost času na vydýchání, než by měl jít čistě teoreticky spát. Čím později přijdu, tím větší je pravděpodobnost, že z toho může mít noční děsy nebo nebude vůbec moct usnout. Pro normální lidi je to banalita, nic nad čím by se někdo pozastavoval, ale i tohle je důležité. Čas, který bude mít na pobrání všeho nového, než má nastat odpočinek je pro takto citlivé lidi velmi důležitý. Více, než si může člověk uvědomit.

Po nakupování jdu rovnou domů, po dobrém obědě se znovu položím do knížek a skript. Ani nevím, kde se to ve mně bere, ale cítím, že mi opravdu záleží na tom ho z toho dostat. Už jen proto, že sám vím, jak moc je samota hrozná. Uvědomuji si to a vím, že tohle nesmím posrat. Záleží to na mě, jestli takhle věc bude mít úspěch, takže by to byla i má vina, pokud by to nevyšlo.