Changkyun

Psát o něčem, o čem nemám žádné zkušenosti, je opravdu těžké. Je to něco jiného než horrory, každý má z něčeho strach a já vždy psal své sociální horrory, se kterýma se ztotožnilo několik tisíc až milionů lidí, nikdy jsem se nepouštěl do žádného krváku. Vždy mě bavilo sednout si do křesla, nechat si od Jooheona donést knihy z knihovny a pak trávit týdny pročítáním, sháněním materiálů a tvoření profilů postav a celkového problému do všech detailů. Ale u lásky, a celkově romantické tématiky, jsem ztracený, každá kniha, každý román, který jsem přečetl pro inspiraci, byl o něčem jiném. jiný druh romantiky, jeden byl nevinný, druhý vášnivý, třetí byl o posedlé lásce a další byl o neopětované lásce. Udělal jsem si milion zápisků, popsal 3 sešity poznámkami, ale i tak jsem ztracený. Ze začátku to šlo, dokud se dvě hlavní postavy nepotkali. Nevím, jak mám popsat pocity, které neznám, jak mám popsat pohledy a výrazy, které jsou mi neznámé. Doteky, které necítím a lásku, která pro mě neexistuje, která je pro mě zatracena. Dveře do mého pokoje se pomalinku otevřou po lehkém zaklepání.

"Kyunnie, slyším tvoje povzdechy až k sobě do pokoje, co se děje, zlato?" přitáhne si židli ke stolu, kde mám počítač a sedne si ke mě. Zakroutím zničeně hlavou a pak k němu zoufale zvednu hlavu.

"Možná bych to měl vzdát, Hyung,...nemám na to psát romantiku," složím hlavu do dlaní. "chtěl jsem zkusit...něco n-nového, psychologický rozbor romantiky skrz fantasy podtext, chtěl jsem stvořit něco, co bude dílo, hyung,...něco co si lidé přečtou, zavřou knihu a budou jako w-wow...otevřou knihu znovu a po druhém přečtení bu-budou ještě víc bez dechu a po dalším ještě víc, dokud neodhalí všechny skryté příběhy napsané mezi řádky, ale nemám na to, h-hyung,....nemám." vzlyknu.

"Ššš, ššš," pohladí mě po vlasech. "pamatuješ, co jsi mi řekl, když jsi si poprvé sedl k počítači s tím, že chceš zkusit vložit svoje pocity do knih?" zvednu k němu oči a zakroutím hlavou. "Máš štěstí, já si to totiž pamatuji," zazubí se, " řekl jsi mi, že to nedokážeš, že na světě není nikdo, kdo by si tvojí knihu přečetl, že je těžké psát a že to nemá cenu." prohrábne mi vlasy. "A kde jsi teď? Máš za sebou 4 ocenění, Kyun, to už něco znamená, tvé příběhy jsou úžasné, jsou plné problémů, kterým čelí normální lidi, ale jsou napsány tak, aby jsi je mohlo přečíst i dítě a každý tu knihu chápe po svém. Malé dítě to čte jako pohádku, středoškolák to čte jako napínavý příběh plný bojů a draků a dospělý to čte jako thriller plný nevyřešených vražd. Každý má blok a to, že jsi se, Kyun, pustil do něčeho čemu nerozumíš, z čeho máš strach...za to tě obdivuji a jsem na tebe neuvěřitelně pyšný a vím, že to zvládneš, máš mě, ne? Pomůžu ti se vším." usměje se na mě a já vzlyknu, svezu se mu do náruče.

"Děkuju ti, Hyung,...děkuju....jsi to jediné, co mám," vzlyknu a pevně chytnu jeho triko. "zůstaň prosím se mnou." špitnu.

"Zůstanu, Kyun, vždycky." cítím jak se usmál a prohrábl mi vlasy. Jooheon je jako moje slunce, hřejivé a i když je noc bez hvězd a děsivá, každý máme jistotu, že přijde den a slunce nám osvětli cestu stejně jako mě Jooheon mojí bezhvězdnou duši. "Pojď se najíst, Kyun, odpoledne musím pak někam jít." zakývám hlavou a dojdeme do kuchyně, sedneme si k baru a začneme jíst. Pak chvíli ještě hrajeme hry a on se pak začne oblékat.

"Jsi nějaký formální." zasměju se, když vyjde ven v černých džínách, bílém tričku a světle modrém přehozu, prohrábne si bílé vlasy a usměje se.

"Jdu na takové úřední sezení s Jacksonem, tak chci zapůsobit, co myslíš?" párkrát se zatočí kolem, opřu se o rám dveří a založím si ruce na prsou, zasměji se a zvednu palec.

"Vypadáš skvěle jako vždy, Hyung!" zazubím se.

"AAAAWWW," přiloží si ruku na srdce a setře si imaginární slzu. "vrátíme se k večeru, ale Jackson tu přespí, mh? A až se vrátíme, tak si pomůžeme s tou knížkou, takže si nedělej hlavu, podívej se na televizi, dej si koupel a odpočiň si, ano?" zadívá se na mě a pohladí mě po rameni. Přikývnu a doprovodím ho ke dveřím a když chce otevřít, tak mu rychle zamávám a zaběhnu do pokoje, kde se zavřu. Když slyším, jak zamkl, tak si oddechnu a lehnu si do postele. Zadívám se na strop a povzdechnu si. Je vůbec nějaká...malá...mrňavá šance, že by někdo jako já mohl najít lásku? Takovou jakou vidím u Jacksona a Jooheona? Takovou, o jaké jsem přečetl spousty knih? Zaslouží si někdo jako já někoho, kdo se na mě bude dívat tak, jak se na sebe dívají ti dva?

Kihyun

"Ne, takhle to není správné," zakroutím hlavou, když mi volá pacient. U některých, kteří vím, že mají velký problém, jsem udělal výjimku a dal jsem jim číslo na svoji pevnou, aby zavolali, když budou mít pocit, že se stalo něco zvláštního, nebo potřebují s něčím pomoct a mají pocit, že to do dalšího sezení nevydrží. Jen pevná, číslo na mobil bych jim nedal, to bych pak vůbec neměl klid. "je to Váš názor, pocit, musíte si stát za tím, co cítíte. A je normální, že s Vaším názorem někdo nemusí souhlasit, to ale neznamená, že ho vezmete zpátky. Stůjte si za tím, co cítíte, ano?" mluvím pomalým milým hlasem a po chvíli hovor ukončím, když se pacient cítí uklidněný.

Znovu se vrátím ke chystání občerstvení, za hodinu by měl dorazit Jackson a jeho přítel. Přítel...někdy mám chvilku, kdy se pozastavím sám nad sebou. Neustále někomu radím, vrtám se někomu v životě, vždycky vím, co lidem poradit, aby udělali, řekli, co se sebou mají udělat. Ale co já? Když jde o mě, nevím, co si poradit, vlastně...mám pocit, že já nemám žádný osobní život. Nejčastějším problémem mých mužských pacientů je to, když zjistí, že jsou gayové nebo neví, co s tím mají dělat. Ale já jsem taky gay...nikdo to neví, ale co si s tím mám počít já? Pomáhám pacientům s láskou, ale poznám lásku někdy i já?

Vlastně ani nevím, kdo by chtěl chodit s psychologem? S někým, kdo zná každou lidskou grimasu, všechny sebemenší mimické pohyby, kdo rozluští úplně všechno to, co se člověk bojí říct? Plácnu se do čela, teď není chvíle, aby ses sebelitoval, Kihyun, víš, že se to nemá dělat, od čeho si psycholog?

Uslyším zvonek zrovna, když dochystám poslední věci, tak dojdu ke dveřím a řádně přivítám své hosty.

"Jsem Lee Jooheon." usměje se mile bílovlasý kluk po Jacksonové pravici, potřesu si s ním rukou.

"Jsem Yoo Kihyun." usměju se a vezmu je dovnitř. "Čau, Jackson." pozdravíme se i my dva a já je zavedu do obýváku.

"Kde jste se vůbec vy dva poznali?" zasměje se zvedavě Jooheon.

"Chodili jsme spolu do školy, než jsme každý šli na jinou vysokou." usměje se Jackson. "Díky němu jsem prošel školou." zasměje se a já se ušklíbnu.

"Kdybych mu neradil, tak by byl v háji." zakývám hlavou, krátce se zasmějeme a já si po chvíli vezmu desky. "Tak mi o něm něco pověste, co dělá, co dělal a tak dále, já si budu vše podstatné zapisovat, popřípadě se pak ještě na něco doptám." řeknu vážně, Jooheon přikývne a začne vyprávět. Jak se poznali, co ví, co se stalo a mluví tak nějak o všem. Pozorně poslouchám, ptám se, zapisuju si všechno, co mi přijde důležité.

Jakmile Jooheon domluví, ještě se zeptám na pár věcí, pak si zkontroluji, jestli je to vše, co potřebuji vědět.

"M-Může se z toho dostat?" zadívá se na mě Jooheon, vidím mu na očích i na jeho pohybech, že mu na tom opravdu záleží a myslí to upřímně.

"Nemůžu to zaručit," zakroutím hlavou. "psychika lidí je velmi složitá a každý jedinec je jiný. Samozřejmě, zkusíme ho z toho dostat, ale nemohu to opravdu zaručit. Záleží hodně na něm, někteří lidé nejsou vůbec schopní se přes tohle přenést, ale to většinou patří u případů, kteří se nikdy nedostali mezi lidi, kteří tímto problémem trpí defakto od narození, což si myslím, podle toho, co jsi říkal, že to není jeho případ." zadívám se na něj.

"Neznal jsem ho předtím, ale podle toho, co říkal, tak neměl s lidmi problém, než se musel odstěhovat." zakroutí Jooheon hlavou a já přikývnu.

"Je velká šance, že je případem, kdy se může dostat přes tuto hranici a zbavit se svých strachů i fobií, ale jak říkám, nebudeme si dělat plané naděje." usměju se a oni oba přikývnou.

"Co tedy budeme dělat?" zadívá se na mě Jackson vážně.

"No, začnu tímhle. Vy dva si s tím neporadíte, tohle není nic, na co vám můžu dát rady a s čím by jste si poradili. Hlavně i proto, že na vás je zvyklý, u vás nemá velké překážky, které by měl překonávat. Dejme tomu, že by se musel poznat se mnou," začnu opatrně. "což ale musíme vymyslet, protože pokud by věděl, že jsem psycholog, jen to jeho stav zhorší a uzavře se úplně, možná by se uzavřel i před tebou, Jooheon," vážně se zadívám na Jooheona, který vytřeští oči. "ale znovu si to projdu, projdu si to všechno, co jsem si zapsal, abych věděl, jak a co mám dělat a na co se mám připravit. Vy dva zatím přemýšlejte nad variantou, že bych se s ním musel seznámit, takže promyslete vymyslete, jak to uděláme. Ale ještě vám neřeknu kdy, budu si muset projít několik knih a oprášit některé věci o psychice, hlavně si musím ujasnit a osvěžit mimiku a řeč těla u lidí s těmito strachy a fóbiemi, abych nic nezanedbal a nic nepřehlédl. Takže si ještě určitě zavoláme a dáme si vědět, co dál." mrknu na ně. Ještě chvíli si povídáme, než se oba zvednou k odchodu, aby ho nenechávali doma dlouho samotného.

Když odejdou, tak všechno sklidím a naložím se do vany. Pořád nad tím přemýšlím, promítám si v hlavě všechny ty věci, co jsem kdy četl a co znám a vím, že toho musím ještě hodně nastudovat, než se do toho pustím. A tak nějak doufám, že se mi to třeba i podaří, dostat ho z toho...jen představa, jak musí být takový člověk osamělý...běhá mi mráz po zádech.