Changkyun

Sjedu ho pohledem a nemůžu si nevšimnout jeho pohledu, co na mě vrhne, ale ani to moc nevnímám, protože ho vidím v té zástěře, tak si musím skousnout ret. Je neuvěřitelně k sežrání a když se za námi zavřou dveře, tak ho musím hned obejmout. Slyším, jak zalapá po dechu a já se neubráním tomu, abych ho na sebe natiskl víc. Jackson mi v autě řekl, co Kihyun udělal, aniž by věděl o co jde tak mě pomstil, byl to on, jeden z Jacksonových kamarádů, kdo zmlátil ty hajzly.

"Děkuju, Hyung." šeptnu do jeho ucha cítím, jak se zatřásl.

"Z-Z-Za co mi děkuješ?" slyším jak špitnul. Usměji se.

"Jackson mi řekl, co jsi udělal, řekl mi, že jsi mě už pomstil. Děkuju." skousnu si ret, když se zatřese a pak se od něj odtáhnu.

"Nemáš zač, Kyunnie." zamrká na mě a já se usměju a pohladím ho po tváři. Cítím se jak úplně vyměněný, když jsem s ním.

"Moc ti to sluší, hyung." šeptnu a pohladím ho po odhaleném čele. Zrudne a ruku si připlácne na místo, kde má sponku a chce si jí sundat. Zarazím ho a sponku mu musím upravit, když si jí trochu stáhne a usměju se, když se mi to povede. Zamrká na mě a já se ztratím v jeho očích. Jednu ruku mám na jeho krku a druhou na jeho rameni. On opatrně položí ruce na mojí hruď a nespouští oči od těch mých a já si musím olíznout rty. To je jediný moment, kdy se jeho oči odtrhnou od těch mých a pohledem sjede na moje rty a lehce se ke mě přitiskne a cítím, jak se mu zrychlí dech. Skousne si ret a chce něco říct, ale přeruší nás zvuk zvonku. Kihyun zaúpí a odtáhne se ode mě a dojde do kuchyně a já jen slyším, jak něco mlátí, dokud zvuk zvonku nepřestane. Dojdu za ním a vidím, jak paličkou na maso rozmlátil časovací budík na vaření.

Nejdřív jsem nemohl uvěřit, že Kihyunnie byl s nimi na tom zátahu, přece jen je roztomilý, sladký a hodný ale...teď tomu trochu rozumím.

"Zapomněl jsem ho vypnout," zamrká na mě a položí paličku na maso na linku. "najíme se?" skousne si ret a uhne pohledem. Usměju se a přikývnu. Najíme se jídla a já se pak rozhlédnu po jeho bytě.

"Máš to tu moc hezké." usměju se, není to velký byt, ale je útulný a tak akorát. Usměje se na mě.

"Musíš se tu cítit stísněně." zasměje se, je pravda, že náš byt je větší a hlavně dvoupatrový, ale to jen díky tomu, že jako spisovatel vydělávám dost, protože moje knihy se prodávají velice dobře, díky bohu. Před tím jsme bydleli oba dva v garsonce a naštěstí to se změnilo.

"Mh, ne, je to tu útulné a příjemné." zářivě se po mých slovech usměje a vezme mě na malou prohlídku. Dostaneme se prohlídkou až k jeho pokoji a já na chvíli zaváhám, sám vím, že to je moje království, nechci mu tam lézt ale on zakroutí hlavou a pobídne mě dál. Dojdu s ním k malé knihovně a on ukáže na poličku, kde jsou nějaké moje knihy. Usměji se.

"Tak Jooheon nelhal, když říkal, že máš rád moje knihy." zakývám hlavou. On rychle přikývne a všimnu si rámečků na skřínce s tím, že se podívám na jeho fotky. Všimne si mého pohledu a vyjekne a z ničeho nic mě chytne, oba hodíme piruetu a já při tom chytím Kihyuna kolem pasu, aby nespadl a očekávám tvrdý náraz, a proto se překvapím, když místo toho spadnu do měkkého. Kihyun leží na mě to je hlavní. Otevřu pomalu oči a zjistím, že ležím na posteli. Kihyun taky otevře očí a lekne se, když zjistí, že na mě leží a hlavu má na mojí hrudi. Zamrká na mě, ale nevypadá jakoby se chtěl zvedat. Skousnu si ret.

"To byl tvůj plán, Hyung?" skousnu si ret a podívám se na něj. Zrudne a zakroutí hlavou.

"N-Ne, nebyl,...ale n-nevadí mi to, tobě?" špitne usměju se a zakroutím hlavu, ho chytnu za boky a vytáhnu ho k sobě blíž a neváhám ani chvíli a přetočím ho pod sebe. Zrudne a položí ruce na mojí hruď, lehce s nimi přejede po mé hrudi až na můj krk a spojí je ne mé šíjí a skousne si ret. Neprotestuji, když mě k sobě začne lehce přitahovat. Sjede pohledem zase na moje rty a cítím, jak jeho se jeho dech zrychluje. Roztáhne nohy a já se k němu dostanu blíž. Slyším, jak zalapá po dechu, když se mezi jeho nohy dostanu, a když jsem takhle blízko, tak cítím, jak se třese.

"Hyung, já-" polknu a on se usměje.

"Pokud nechceš, Kyunnie, nebudu tě nutit." zašeptá a já zakroutím hlavou.

"Chci, hyung, ale...nevím jak ty." zašeptám, rozesměje se a pro mě je to ten nejkrásnější zvuk a zároveň pohled, když v té sponečce a v růžové zástěře leží pode mnou a moje uší nezaplňuje nic jiného než jeho smích.

"Kyunnie, chci to a moc, chci zkusit to líbání, o kterém všichni tak mluví, chci ho zkusit s tebou." vzdychne a přitáhne si mě k sobě blíže. Cítím, jak se naše dechy postupně mísí, jak se naše těla na sebe lepí, že možná brzo nepoznám, které tělo patří ještě mě, a které jemu a jak jsem na něm tak nalepený, tak se mísí naše třepající se srdce. Nosem se otřu o ten jeho a Kihyun zavře oči. Lehce se svými rty otřu o ty jeho a on po chvíli vzdychne a to mě rozbije vše co jsem myslel, že ještě drží při sobě, hlavně moje ovládání a já se vpiji do jeho rtů. Mám pocit, že mě někdo polil studenou vodou a zároveň vařící, mám pocit jakoby mi ztuhla krev těle a mráz mi přeběhl po zádech, ale zároveň mám pocit, že se z mého těla musí kouřit, a že moje tělo polévá pot. Neubráním se zavrnění, když se z pusy začne stávat polibek, když se naše rty začnou lehce synchronizovaně hýbat. Pohladím ho po tváři. Moje uši zaplavují jeho slastné vzdechy a když mi skousne ret, tak zalapám po dechu a cítím, jak mi jazykem přejel po spodním rtu, nikdy jsem to nedělal, ale vypnu mozek, vypnu vše a nechám se vést svými pocity. Vklouzne do mých úst jazykem a chvíli se spolu přeme o dominanci v polibku, ale ve chvíli, kdy rukama přejedu po jeho bocích a víc se na něj nalepím, tak zasténá, což mi dá možnost vyhrát a začnu polibek prohlubovat. Teď vím, že nelhali, že polibek je něco krásného, ale musí být s tím pravým a já mám pocit, že jsem toho pravého našel. Prohrabává mi vlasy a prohýbá se lehce v zádech, když mezi polibky děláme krátké pauzy na nádechy, ale nevydržíme to dlouho, aby jsme se do rtů toho druhého nevpili. Chvíli se líbáme vášnivě až hladově, lehce do sebe narážíme vzrušeně rty a po chvíli jsou to jen nevinné pusinky a pak sladké krátké polibky. A já nevím, co z toho mám radši. Hádám, že vše. Vše, pokud je to s ním.

KihyunNevím, kolik uběhlo času, ani nevím, kolik je vlastně hodin, ale jedno vím, že nechci, aby tahle nádherná chvíle vůbec někdy skončila. O to víc je to krásnější, když vím, že Kyunnie cítí to samé. A my se od sebe neodtrhli, chvíli se líbáme vášnivě, skoro až hladově, pak si chvíli jen tak dáváme sladké pusy a chvíli spolu jen tak ležíme, šimráme se ve vlasech a podíváme si pohledem.Nikdy jsem se necítil šťastnější, ani jsem nevěřil, že člověk opravdu může cítit takový pocit štěstí. Kyunnie mě pevně obejme, zavrním a snažím se ho obejmout ještě pevněji, až by člověk řekl, že pevnější objetí snad neexistuje. Tiše nějakou dobu ležíme v těsném objetí a stejně jako já cítím, jak zběsile buší Kyunniemu srdce, tak on může cítit to samé.Kyunnie se ode mně trošku odtáhne, ale jen natolik, aby se nosem otřel o ten můj. Zavrním a prohrábnu mu vlasy a za delší vlasy v zátylku ho lehce zatahám. A chvíle, než se naše rty spojí, mi přijde nekonečná. Jak moc může člověk někoho milovat?Ale náš polibek po chvíli přeruší zvuk zvonku, nesouhlasně zavrním, když se ode mně Kyunnie odtáhne."To bude Jackson a Jooheon." šeptne a já si nepřeju nic jiného, než ignorovat ten zvonek a zůstat tak jak jsme. A dám to Kyunniemu najevo tím, že než abych se z pod něj snažil dostat a abych šel otevřít, tak ho víc obejmu a nesouhlasně zavrním. A pak se zvuk zvonku ozve znovu. "Budeme tam muset jít." šeptá mi do ucha, projede mnou elektrošok a o to víc nechci, aby tahle chvíle přestala.Ale musíme vstát, dáme si ještě několik polibků a Kyunnie ode mně vstane, natáhne ke mně ruce, za které se chytím a pomůže mi se dostat na nohy. Než vůbec dojdeme ke dveřím, tak si ještě několik dalších polibků vyměníme. A pak se natáhnu po klice, abych dveře otevřel."Ah, už jsme se bály, že jste usnuli." usměje se Jooheon a trošku se začervená, když si všimne, jak máme oba napuchlé rty od líbání a máme oba naprosto zacuchané vlasy, jak jsme si mezi nimi neustále projížděli prsty."Chceš jet tedy s námi domů nebo chcete pokračovat." pozvedne Jackson významně obočí. Skousnu si ret a podle Kyunnieho pohledu soudím, že i on by nejraději ze všeho chtěl pokračovat, ale...zítra musím zase do práce.A tak je alespoň dojdu doprovodit dolů k autu, ještě ve vchodu se s Kyunniem zastavíme a já ho pevně obejmu."Nevydržím to zítra celý den." zašeptám, když mám zabořenou hlavu v jeho hrudi."Ani já ne." zakroutí hlavou a víc mě na sebe natiskne. Navíc se zítra ani neuvidíme, protože musím dělat dýl než obvykle. A Kyunnie by měl taky psát, oba všechno flákáme od té doby, co se tohle všechno děje."Musíš mi za to čekání pak dát nějakou odměnu." cítím, jak se zasmál a zrudnu, když mi hlavou začnou kroužit všechny druhy odměn, které bych mu mohl dát. A nemůžu sám sebe přesvědčit o tom, že to, co mě napadá není vůbec perverzní. Kdy jsem začal mít tyhle myšlenky.Loučíme se dlouho a já bych se rád loučil daleko a daleko víc. Ale nakonec se musíme oddálit z těsného objetí a Kyunnie mi ještě vtiskne malou pusu. A pak sleduju, jak nasedá do auta a stojím ve dveřích ještě dlouho po tom, co odjedou. A najednou je mi hrozně, je to sotva pár vteřin, co odjel a já cítím, jak moc velké smutno mi je.Celý den v práci byl...hektický, nezastavil jsem se, kromě pauzy na oběd. A připadal jsem si jako puberťák, když jsem se celou dobu snažil při práci nenápadně odepisovat na Kyunnieho smsky, kterých jsme si přes celý ten den napsali snad milion. Psali jsme si o všem a zároveň nic nemělo smysl, jediné, co jsem chtěl být zase v jeho náručí, cítit jeho rty na těch mých a cítit jeho ruce na svém těle.A proto, když osprchovaný a vyšťavený padnu večer do postele, tak hned vezmu telefon.Nic si nepřeji víc, než aby byl už zítřek ráno a abych mohl být zase s tebou. Kliknu na odeslat a znovu si začnu představovat jeho, to jak nádherně vypadá a to, jak úžasně líbá a snažím si vzpomenout a uklidnit se tím pocitem, jaké to je, když mě drží ve své náruči. Spíš, než pokojně, usnu vyčerpáním hned po tom, co si přečtu Kyunnieho odpověď.A ráno vstanu brzo, dřív než obvykle, až se práskám do hlavy, že nemůžu jít ke Kyunniemu v 7 ráno. A tak se snažím chystat pomalu a pečlivě."Ah, Kihyun, ty chodíš dřív a dřív." překvapí mě venku Jackson s Jooheonem, když dojdu před jejich dům. Hádám, že Jackson přijel jen pár minut před tím, než jsem přišel."Nemohl jsem se dočkat." usměju se a dojdu k nim."Hyun, máš náš obrovskej dík." usměje se na mě Jackson a dá mi ruku na rameno. Jooheon se spokojeným úsměvem mi dá ruku na druhé rameno."Hm?" nechápavě zamrkám."Moc jsi nám i Kyunniemu pomohl," usměje se Jooheon. "Jackson říkal, že jsi výborný psycholog, ale neměl jsem ani tušení, že opravdu existuje někdo, kdo by mohl Kyunniemu pomoc-" přeruší ho před dokončením věty divný zvuk jako by něco spadlo.Všichni tři se otočíme tím směrem a myslím si, že nejsem jediný, kdo vytřeštil oči. Kyunnie stál před námi, zíral na nás s vytřeštěnýma očima a ten zvuk bylo to, když mu vypadli tašky z rukou."P-Psycholog?" vydá ze sebe, vytřeštím oči a cítím se jako by do mě někdo bodal tisíce nožů."Počkej, Kyunnie, my ti to vysvětlíme." přeruší mě Jooheon, když chci něco říct, zatímco Kyunnie se mezi námi, bez jediného pohledu, snaží projít, aby zaplul dovnitř. Pokusím se ho chytit za ruku, abych ho zastavil, ale prudce se mi vytrhne.Vběhne dovnitř a já za ním."Kyunnie, počkej, není to tak, jak si myslíš!" křičím a ignoruju slzy, které se kutálí po mé tváři, snažím se ho doběhnout, ale nezastavuje."Nechci nic slyšet!" zraněně se na mě otočí přes rameno, těsně před tím, než zabouchne dveře od svého pokoje a já slyším, jak zamkl."Kyunnie, no tak." zabuším na dveře. Ale odpovědi se nedočkám. Nevím, jak dlouho klečím před jeho dveřmi a utápím se v slzách, ale...ignoruje vše, co mu říkám a nedostává se mi žádné odpovědi. A z dola slyším, jak se Jackson snaží uklidnit plačícího Jooheona.Já...věděl, že mu to mám říct. Věděl jsem, že skrývat to nikam nevede, ale...nechtěl jsem, aby se to dozvěděl takhle. Opatrně slezu schody dolů."Nevěděl jsem to...Kihyun...nevěděl jsem, že sám někam...šel...myslel jsem, že...je nahoře..." mumlá Jooheon mezi vzlyky a hlavu si skrývá v dlaních. Nedokážu nic říct, nedokážu na to nic odpovědět.Snažím se celý den Kyunniemu dovolat, napsal jsem mu nespočet smsek, ale bez odpovědi. Nechce se mnou mít vůbec nic společného a já...ho chápu, tohle se nemělo stát."Jak...jak je mu." zeptám se, když se rozhodnu zavolat Jacksonovi. Pevně si skousnu ret, když se mi po tváři zase rozkutálí slzy."Já nevím, Hyun," cítím bezradnost v jeho hlase. "nemluví s námi. Heony je z toho v háji, několikrát se mu omlouval, ale on...nechce s nikým mluvit. Asi potřebuje čas." pokračuje po chvíli."Je to moje vina, měl jsem mu to říct." neubráním se vzlyknutí."Je to...vina nás všech." snaží se, abych se v tom neutápěl sám, ale to já...stejně budu. Je to moje vina, prostě moje...měl jsem mu to říct hned, jak se začal cítit v mé přítomnosti příjemněji...a i když mi to láme srdce, tohle všechno, to, že mě nejspíš už nikdy nebude chtít vidět, tak si uvědomuju, že to já mu ublížil...mnohem víc, než si dokáže někdo představit.