Changkyun

Sedím celou dobu na posteli a už ani nemám slzy na pláč. Já vím, že to není jeho vina, ale já vím, jak moc jsem ho zklamal. Svým jídlem, svým chováním. Sebou. Ani si nevšimnu, že se mi včera vybil telefon, když a tak si ho dám do nabíječky a jako zombie dolezu do obýváku. Jooheon sedí s Jacksonem na sedačce a dívají se na nějaký film. Tiše kolem nich projdu a místo toho, abych si namazal chleba nebo něco si vezmu jen jogurt.

"Kyunnieee," dojde ke mě Jooheon. "Kyunnie, broučku, jak se cítíš?" pohladí mě po rameni. Chvíli se snažím být silný, ale pak to nevydržím a vzlyknu. Svezu se mu do náruče a vzlyknu hlasitěji. "Kyunnie, on to tak nemyslel, on-" snaží se mě utěšit, ale já moc dobře vím, co jsem udělal špatně.

"Hyung, tak to není, já...nevadí mi, že mu to nechutnalo, vím, že nejsem dobrý kuchař. Ale...mě jen mrzí, že jsem to nemohl udělat pořádně, že jsem ho zklamal." vzlyknu a on mi prohrábne vlasy a pak mě poplácá po zádech.

Po pár chvílích pláče si sednu ke stolu a sním si ten jogurt, co už v mých rukách mezitím zteplal. Dojdu do pokoje a sednu si ke stolu, ale opět mám blok, nejsem schopný napsat ani půl slova, nedokážu se vžít do těch emocí, co pociťuji, nevím, proč mi to před tím šlo a teď nejsem schopný si vzpomenout ani na jedno z těch hezkých slov.

Zavibruje mi telefon. Vezmu ho do ruky a přečtu si zprávu, která mi přišla včera večer od Kihyuna a já lehce vzlyknu.

Já taky

Napíšu, než stihnu napsat druhou SMS, tak mi přijde odpověď.

Changkyunnie, prosím, moc se ti omlouvám, moc moc se ti omlouvám

Usměju se a už mě pocity smutku přecházejí.

Přeháněl jsem promiň, neudělal jsi nic špatně, říkal jsi jenom pravdu, Hyung

Skousnu si ret a pokračuji ve psaní. Dneska nepřijdeš?

Odešlu to a prohrábnu si vlasy.

Ale to opravdu neznamená, že to nebylo dobré, chutnalo mi to, věř mi, kdyby to bylo odporné, tak to nedojím a to tvoje jsem si přidal! :) Dneska bohužel ne, musím být v práci a končím až večer :(

Smutně si povzdechnu a pak mě napadne šílenost, největší blbost mého života.

Kousek od nás je maličká tichá kavárna, jednou jsem tam byl s Jooheonem, nechtě by jsi se tam.....se mnou na chvilku sejít?

Váhám, váhám dlouho, budu schopný tam dojít? Být tam s ním? Ale já ho opravdu chci moc vidět, chybí mi, moc mi chybí a nevydržím to do dalších dnů. Ne bez něj. Nadechnu se a po dlouhém přemýšlení SMS odešlu. Dlouho není žádná odpověď, přemýšlím, že jsem to možná uspěchal, nebo že by nechtěl? Co když si ty dny beze mě užívá, co když je mu dobře, když má ode mě klid.

Vážně? Budu moc rád, ale nemusíš, jestli ti to není příjemné, Changkyunnie, vím, že máš s chozením mezi lidi problém.

Nad tím se pozastavím, jak to ví? Ale když pokračuju ve čtení, tak si hned odpovím. Jooheon mi to řekl, promiň.

Já, chci to zvládnout, hyung.

Tak se večer, tak v šest, potkáme :))))

Usměju se a vstanu z postele, začnu si připravovat věci na odpoledne a pak dojdu za Jooheonem a řeknu mu, co se děje. Vytřeští na mě oči.

"A napadlo mě, jestli by ti nevadilo, kdyby jsi mě doprovodil. Bude mi líp, když...půjdeš se mnou, ale nechci tě otravovat, hyung." zakroutím rychle hlavou a on se podívá na Jacksona, který se zářivě a nadšeně usměje.

"To víš, že jo, Kyunnie, rád tě doprovodím, půjdeme s Jacksonem na rande, takže kdyby tě třeba Kihyun nemohl doprovodit, tak napiš a my tě vyzvedneme, mh?" usměje se na mě a po pár hodinách se začneme oblékat a pak vyjdeme ven spolu ven. Když jdu s nimi, Jooheon jde po mé pravici a já ho objímám kolem ruky a Jackson jde po mé levici, je to snažíš než když jdu sám. Mám přehozenou kapuci přes hlavu a oči zabodnuté do země. Zatím mám dech normální a díky nim se mi podaří dostat ven na ulici. Když kolem nás projde parta lidí, tak se na Jooheona víc nalepím, ale díky tomu, že jde s námi Jacskon, tak nepřímo blokuje ty lidi, co by se mohli dostat do mé komfortní zóny. Dojdeme ke kavárně a ztuhnu, když vidím ten nával lidí, co je vevnitř. Dech se mi zrychlí. Začnu se potit a skousnu si nervózně ret.

"Neboj, půjdeme s tebou dovnitř, mh?" usmějou se na mě a když jim dám signál, že jsem připravený, tak vejdeme dovnitř. I když to tak není a já to vím, tak pořád mám ten pocit v hlavě jakoby na mě všichni upírali zraky. Jakoby všechny konverzace v místnosti kolovali kolem mě, smích byl obrácen na můj účet a všechen šepot byl jen způsob, jak mi nepřímo říct, že nejsem vítaný. Sedneme si do nejvzdálenějšího rohu a pevně se nalepím na Jooheonův bok a jen čekáme než dorazí Kihyun. Jsem rád, že tu čekají se mnou. Sám bych už několikrát omdlel nebo utekl.

Kihyun

Poslední pacient odejde 16:45, když za sebou zaklapne dveře, tak vystartuju ze židle a nahrnu se k zrcadlu. Vypadám...příšerně, možná líp než ráno, ale příšerně. A tak se snažím narychlo něco udělat se svými vlasy, abych vypadal hezky a začnu se převlékat z pracovního oblečení.

Ještě několikrát se zkontroluju, no, lepší už to stejně nebude. Sestra už je pryč, tak všude zhasnu, zamknu a pak se vydám směrem do kavárny. Jdu rychle, chci tam být co nejdřív. Ani nevím, kde se ve mě bere to vzrušení a ta natěšenost. Skoro se až rozběhnu, kontroluju hodinky je 17:15.

Než vstoupím do kavárny, tak se ještě ujistím, že je to ta, ve které se máme sejít.

"Hyun, tady!" slyším Jacksona, když se dívám po volném místě a rozzáří se mi oči, když vidím Kyunnieho. Jackson a Jooheon seděli s ním a oba se na mě usmějí, když mě uvidí.

"Jsi tu dřív." usměje se Jooheon, když vstávají, nejspíš mají asi jiné plány.

"Jo, skončil jsem dřív." přikývnu a usměju se, sundám si lehkou bundu a dám ji na židli, potom si opatrně sednu naproti Kyunniemu.

"Jo, Kihyun, mohl bys pak Kyunnieho doprovodit?" usměje se na mě Jooheon, Kyunnie se trošku zamračí, asi nechtěl, abych to bral jakože musím...možná spíš chtěl, abych mu to sám navrhl, ale...to nevadí, doprovodil bych ho i bez toho, aniž by mi to Jooheon řekl. A tak rychle přemýšlím, jak Jooheonovi odpovědět tak, aby z toho Kyunnie cítil, že ho doprovodím rád.

"To jsem měl v plánu hned od začátku, teď jsi nám zkazil překvapení." lehounce se zasměju, Kyunnie rychle zvedne hlavu a pak ji zase sklopí, ale vidím, jak se mu koutky roztáhli do úsměvu. Snad jsem ho tím potěšil.

Rozloučíme se s těma dvěma a já si pak začnu prohlížet nápojový lístek.

"Co si dáš, Changkyunnie?" zamrkám na něj a zvednu hlavu od nápojového lístku. Byl trošku přikrčený, ale nakonec ke mně svoje oči zvedne.

"A-Asi horkou čokoládu." zamrká na mě.

"Tak já si ji dám taky." zaklapnu lístek a usměju se. Chvilku to trvá, ale nakonec si začneme opatrně povídat a po chvíli mám pocit, že se Kyunnie v mé přítomnosti opravdu cítí dobře. Několikrát se mi i podaří ho rozesmát. Ale nejvíce uvolněný mi přijde, až když je těsně před zavíračkou a my jsme poslední, kdo v kavárně zůstal.

"Omlouváme se, ale už zavíráme." přijde za námi servírka, oba vytřeštíme oči, to už je půl deváté?

"Ah, omlouváme se, ztratili jsme pojem o čase," zasměju se. "zaplatíme dohromady." usměju se, když donese účet.

"T-T-To je do-brý, H-H-Hyung, já tě p-p-pozval." podaří se mu ze sebe vysoukat, servírka, která na něj zasněně koukala ho asi až moc znervózňovala. Než stačím protestovat, tak jí dá peníze.

"Děkuju, Changkyunnie." zářivě se na něj usměju a...poprvé se naše pohledy střetnou na delší dobu. Konečně mám šanci si detailně prohlédnout jeho krásný obličej. Tak krásný, že cítím, jak mi pomalu začínají hořet tváře. A pak oba stydlivě pohledy uhneme a oblékneme se.

Když vyjdeme, tak si všimnu, jak sebou Changkyunnie trhne.

"Mám tě držet za ruku?" šeptnu směrem k němu a natáhnu ruce k té jeho. Sevře víčka pevněji k sobě.

"N-N-N-Nechci tě....z-ztrapňovat, Hyung." šeptne tiše, že jsem ho skoro přeslechl.

"Ale no tak." usměju se a pohladím ho po ruce, než ho za ni vezmu. Chvíli je napjatý, ale po chvíli chůze cítím, jak se uvolnil. Když kolem nás procházejí lidé, tak vždycky moji ruku pevněji sevře. A moje srdce trhá rekordy v úderech za minutu, začínám mít pocit, že moje srdce chce explodovat.

Oba se ale loudáme. Jdeme pomaličku a já cítím jakoby to Changkyunniemu takhle vyhovovalo. A pak dojdeme před dům a mě ztěžkne srdce z toho, že se máme rozloučit.

"Z-Z-Zítra přijdeš?" zvedne ke mně svoje čokoládové oči, když ho dovedu až ke dveřím a on se o ně zády skoro opírá.

"Mmm, zítra ano." přikývnu a mám pocit jako bych se toho nemohl nabažit, cítím, jak moc chci, aby se naše pohledy střetávali častěji a aby se nepřestával dívat do mých očí.

"T-Tak dobrou." usměje se na mě a já mu to hned oplatím, pozadu sejdu dva schody a začnu mu mávat dokud úplně nezavře dveře. A když je zavře, tak mám pocit jako by to byly roky, co jsme se viděli naposledy. Není tohle zvláštní?

Dojdu domů, dám si rychlou večeři, sprchu a zalezu do postele. Dneska musím dospat to, co jsem předtím nestihl.

Jsem na tebe pyšný, dneska jsi to krásně zvládl. Dobrou noc, Changkyunnie. Zase to dlouhé přemýšlení, než to odešlu, až musím zakroutit hlavou sám nad sebou. Nezbláznil jsem se? Než stihnu zamknout a odložit telefon, tak mi přijde odpověď.

Děkuju, že jsi přišel, hyung...dobrou noc. Usměju se a moje srdce začne zase trhat rekordy. A s nádherným pocitem hned usnu, zatímco v ruce pevně svírám telefon...co kdyby náhodou přišlo ještě něco?

Je ráno, vstal jsem půl hodiny před tím, než mi zazvonil budík. Stihnu ještě rychle poklidit, nasnídám se a nejvíc času strávím v koupelně, kde si snažím udělat, co nejkrásnější účes a pak zase vybírám to nejlepší oblečení, abych vypadal hezky. A čím víc se blížím k jeho domu, tím víc cítím, jak mi začíná bušit srdce. Zároveň cítím pocit té naléhavosti, jak moc tam už chci být. Co se to vlastně děje?