Tahle báseň, věnovaná Tobě,
od ruky psaná, myšlená dcerou,
pro Tebe je, kdo jsi světlem tmou,
kdo jsi životem v hromadném hrobě.

Neděs se metafor, jsou jen k tomu,
aby vysvětlily, jak to vím a cítím,
jak znám, co ruce poručím, tím,
že pošlu je k mamince, domů.

Báseň, jejíž slova mými jsou,
je věnována Tobě jen.
Maminko má, nezapomeň,
že i já jednou budu maminkou.

A já nezapomenu, že ty jsi byla tou mou.

Věnováno člověku, který mi daroval život, je synonymem domova a bezpečí. Mamince.