Mračna naše nebeská,
jak jsou hebká,
jak jsou hezká,
jak na nich se dá hrát.

Tys měla chlupaté srdce mé,
na tvůj odchod nepřipravené,
jen naše dohromady, jej máme,
myslíme naň, když jdeme spát.

Usínám s myšlenkou na tebe.
Zdali ses dostala do Nebe.
Myslím na to, jak předeš,
má nesmrtelná lady.

Byla jsi mou a já tvou
zábavou a láskou nezměrnou,
myšlenkou v temných nocích,
když škubalo mi v bocích,
mé kroky směřovaly ven,
bez nádechu, beze změn
jediných, jež pro nás jsou
jako den a noc. Ty uplynou
podobně jako čas, jenž pro nás byl,
a tobě vypršel, má nesmrtelná lady.

Uč se lovit na nebeském mrakoví,
uč se, instinkty ti napoví,
kudy jít a kam hlavičku zabořit,
až bude se ti stýskat.

Nám.

Má nesmrtelná lady, tys ochutnala
z poháru, jenž pro tebe nebyl.
Byla jsi krásná a má už odmala,
stejně jako já nechala svůj cit,
svá srdce,
svůj zdravý rozum,
své vzdušné plíce…
Teď k radosti mám rum,
pomáhá mi zapomenout
na šok, když došlo mi,
že nemáme všechen čas na Zemi,
že my už dnes neplatí,
že za štěstí se draze zaplatí.

Má nesmrtelná lady.