Už nechci trpět, nechci řvát,
nechci sama v koutě stát,
chci zavřít oči, vzpomínat
na doby, kdy byla krásná Zem.

Chci pohladit tvou srst,
lásky nabídnout ti hrst,
nechat olíznout si prst
tvým drsným jazýčkem.

Prosím, neplač, šetři si slzy,
šetři pro ty, které to mrzí,
však spravedlnost přijde brzy,
až si smrt vezme, čím ji odměníš.

Svět je krutý, ale člověk víc,
bere nám všem vzduch od plic,
někdy nás bije, k jídlu nedá nic,
je zlý, je pán, je katův syn, to víš.

Připrav se na bolest, tvore nevinný,
nikdo na Zemi nezůstane bez viny.
Připrav se na to, že až zazvoní,
zvony na cestu, tu poslední,
překážky, jež ti nastavil, se sníží
spolu s tím, jak se konec blíží,
a jeden z nás ti nastaví pomocnou dlaň,
pamatuj na laskavost. Na něhu, kterou
někteří lidé dávají a jiní ji berou,
pamatuj na sladká slova, na teplý klín,
na to, jak v létě poskytl ti stín,
na příjemné pohlazení bez násilí.
Na to, že ti neublížili. Že tě nezabili.
Že nebyli krutí. Že zmoudřeli s věkem,
že přišli na to, jak být člověkem.

Zavři očka, prosím. Přijde klid,
jejž si zasloužíš a smíš ho mít,
v Nebi s ostatními zraněnými můžeš být…
Jen opusť bolest, nech své tělo,
aby taky trochu klidu mělo,
nedbej na krutost, již jsi poznala.