Hledám tě v uhlí, drahokame,
ale svědomí mě tíží, zrak klame.
Kolik že tlaku a času máme,
než z tebe diamant se stane?

Chytej lesk, třpyť se jako pyrit,
krása, jas, to by se ti mohlo líbit,
ovšem jen pod tlakem ti můžu slíbit,
že nic z toho není hrané.

Nechci ti lhát, uhlíku, jsi slza má,
ta třpytivá, lesklá, co příslib dá,
slíbí, že já budu ta jediná,
která smí ti ruku nabídnout.

Ty jsi můj drahokam. Jsi má tečka
na konci každé věty. Jsi léčka,
co dostala mě do pasti.
A přeci se nebojím říct, že jsi
ten první, kdo spí mezi nebesy,
kdo maže mi rány mastí,
kdo čeká, až všechen tlak
odletí jako černý mrak
a zbyde jen třpyt,
jejž můžeme mít,
jejž máme.
Vzpomínáme.