Čekal jsem u dveří a předstíral, že se rozhlížím, zatímco jsem nedočkavě házel očkem na hodinky. Konečně se ve vchodu objevil mladík ve stejném věku jako já. Neodolal jsem a nenápadně sjel jeho obtloustlou postavu odshora dolů, když si ode mne přebíral teplý balíček.

Tohohle jsem už při své práci viděl nejméně desetkrát. Tlustší postava, rozcuchané vlasy, dlouhé řasy za sklíčky brýlí a nejisté pohyby. Jméno? Nevím, nezajímají mě jména klientů, zajímá mě, kolik peněz dostanu za rozvoz.

Ale tenhle byl jiný. Pokaždé, když jsem mu dovezl občerstvení, jež viním za jeho masitou pneumatiku kolem trupu, byl buď čtvrtek, nebo víkend. Já jezdím podle rozpisu právě od čtvrtka do neděle, takže jestli si objednává i jindy, nevím.

On je něco jako stálý zákazník. Až na to, že ho mám skoro vždycky já. Vychytává mě přesně jako hodinky. Jak to dělá? Nevím. Asi má v žaludku budík, propojený k navigaci ve firemním autě, se kterým vozím já. Ptal jsem se totiž kolegů, které tu a tam potkávám, a nikdo si nepamatoval kluka mého popisu.

Převzal jsem si od něj peníze a pokračoval dál. Je to vlastně docela ironie. Takový hubený sloup jako já dováží tučná jídla takovým tlustým valounům, jako je on. Není v tom však sám, to rozhodně ne. Viděl jsem i větší kluky, a dokonce i některé dívky vypadaly, že by v metru potřebovaly místo jedné rovnou tři sedačky, aby jim špeky nepřetékaly přes okraj. Jenže co já jsem, abych soudil? Nic, jen dělám svou práci. Do vrstevnic na tělech mých zákazníků mi není absolutně vůbec nic.

V hlavě jsem si vybavil jeho stydlivý pohled, jasně mluvící za všechno, co se děje v jeho hlavě.
„Panebože, určitě se mi bude smát, že si s tak nelichotivou postavou kupuji fastfood a ještě si ho nechávám dovážet. Ježíši, stoprocentně vidí moje velký ruce. Vedle těch jeho vypadají ještě hůř! No to snad ne, vždyť on je úplná kostra! Potím se, budu mít koláče. Kriste, ty peníze jsou určitě vyteplený. Přepočítává je, co když jsem mu dal moc málo? Nemám po kapsách nic dalšího! Tak fajn... hotovo! Prchej! Ale tak, aby se ti nevlnil tuk pod kůží, bože!"

Je mi ho pokaždé líto. Tolik se snaží zmizet, propadnout se, nebo rozplynout ve vzduchu, ale nic nefunguje a on si to jídlo stejně musí vzít. Je to na něm vidět, že se za sebe stydí. Kdyby si věřil, vypadal by úplně jinak.

V sobotu jsem si byl skoro jistý, že mu budu dovážet něco k večeři, ale mýlil jsem se. Asi byl někde pryč na opravdové večeři, nebo někde s přáteli. Kupodivu mě to docela rozhodilo. Naštěstí v neděli už jsem se zase dočkal jeho objednávky.

Tentokrát jsem na něj čekal s úsměvem, který jsem neskryl, ani když se objevil ve dveřích. Hezky jsem ho pozdravil a jemně, aniž bych znovu očumoval jeho postavu, mu podal taštičku. On poděkoval a rozklepanou rukou si ji přebral. Jako většina tlustých lidí měl paže nastavené od těla a tak to trochu vypadalo, jako by se toho jídla štítil.

„Jejda," zbledl, když prohledal všechny své kapsy. Peníze nikde. Noční můra pro každého s úzkostmi z jednání s cizími lidmi. „Moc se omlouvám, v tom spěchu jsem si zapomněl peníze."

„Ah, to nevadí. Vraťte se pro ně, já počkám," vykouzlil jsem vlídný tón a zpátky si od něj vzal balík. On se ještě rychle omluvil a už pelášil dovnitř. Obvykle jsem býval netrpělivý, ale dnes mi to nevadilo. Nepekl jsem se u toho v paprscích slunce, nepršelo na mě, nefoukalo a ani mi nebyla zima. Nebyl důvod se stresovat.

„Moc se omlouvám," přiběhl trochu udýchaně můj zákazník a podával mi drobné.

„V pořádku," usmál jsem se na něj přívětivě a vyměnil peníze za jídlo.
Schválně jsem čekal, až bude odcházet. „Tak zase příště."

Muselo ho to zaskočit a to se mi líbilo. Zvedalo mi to sebevědomí. A ještě víc se mi nadýmal hrudník, když se to „příště" opravdu stalo.

„Dobrý den, omlouvám se za zdržení, zapomněli mi k tomu přidat pití a musel jsem se vracet," přivítal jsem ho spěšně. Ve skutečnosti se mi to pití vylilo, já musel koupit nové za vlastní peníze a vyčistit auto, dokud to ještě šlo, ale tím bych se chlubil nerad.

„To je dobrý," přijal to tlusťoch a nervózně se poškrábal na zátylku.

„Nerad bych měl černý puntík u našeho stálého zákazníka," zavtipkoval jsem. Myslím, že se mu to nelíbilo, protože si to bral osobně, ale to mi nevadilo. On asi doufal, že mě už nikdy v životě neuvidí, ale já moc dobře věděl, jak vypadá závislost. Musel by si přestat objednávat, aby se mu splnilo ono přání.

Samozřejmě nepřestal. Pokaždé, když jsem mu nesl něco na zub, jsem svými slovy přibližoval náš vztah. Po pár měsících už jsme se bavili víc a psali jsme si i na některých sociálních sítích. Začal mi věřit a tušil, že proti jeho obezitě nic nemám. Dokonce mě přitahoval. Jako doopravdy. Prostě v pohodě kluk, kámoš... kluk, co se mi líbí?

Jelikož on na sobě pracoval a objednával si jídla čím dál méně, náš kontakt se přesunul spíš na mobil a následně na schůzky venku. Zdálo se mi, že už to není ono, ale zase tolik mi to nevadilo. On se mi totiž líbil. Tyčce se líbil špek. Ale dokonce mám dojem, že i špek si na tyčku zvykl a měl ji rád.

Bohužel pak na nějakou dobu náš kontakt opadl. Čekal jsem docela dlouho a chtěl, aby mi napsal sám, ale on nic. Chápal jsem ho – nebyl chudý, protože měl dobrou práci, která ho však obírala o čas. Proto mu také dovážka jídla tak vyhovovala. I tak byla škoda, že si na mě čas nenašel. Slíbil mi společný víkend, ale nikdy slib nesplnil.

Až jednoho dne si znovu objednal u nás. Nemohl jsem se dočkat, až ho uvidím, a už v autě jsem věděl, co udělám. Bylo to mezi námi na hraně a on byl stydlivější a nevěřil si. Myslím, že viděl zřetelně moje náznaky náklonnosti, ale všechny je strčil za ono příšerné „jsem hnusnej, nikdo mě nemůže mít rád". Vlastně možná proto jsme se přestali bavit. A já se to rozhodl rozseknout.

Napsal jsem mu mnohem dřív, než jsem dojel, aby na mě čekal před dveřmi. Stál tam a vyhlížel mě s poněkud nesvým výrazem. Vylezl jsem z auta a šel k němu s objednávkou v ruce.

„Ale, dobrý den," pozdravil jsem provokativně, protože jsem si byl jist, že ví, co je s naším vztahem špatně. Semkl rty k sobě a na pozdrav kývl. „Copak, že jste se vůbec neozval, mladý pane?"

Něco nesrozumitelně zabrblal a natahoval se po balíčku, aby to už měl z krku. Co chtěl, jsem schoval za záda a přiblížil se k němu. On ustoupil a přitiskl se tak na zeď vedle vchodu.

„Slíbils mi společnej víkend, víš o tom?" pokračoval jsem s neskrývanou lítostí. Lidi, kteří nedodrží slib jsou horší než ti, co nic neslíbí a nic ani neudělají, protože ti vám aspoň nedají planou naději. Ale jelikož ho znám jako člověka čestného, ale také velmi stydlivého, prostě si od něj něco vezmu a prominu mu to.

„Já vím," zahuhlal a sklopil pohled. Takovéhohle mě určitě neznal a možná se mě trochu i bál. Vždycky jsem k němu byl milý, abych ho neranil, a najednou na něj tak zhurta útočím nečitelnými pohyby a slovy.

Nejistě zvedl zrak a možná se i snažil zahlédnout cosi za mými zády.  Jen jsem stál a koukal mu do očí. Nesmlouvavě, až trochu tvrdě. Když to nejméně čekal, učinil jsem, co jsem si naplánoval.

Políbil jsem ho. Volnou ruku jsem mu zabořil do kůže na tváři a krku. Nechal se a polibek prohloubil. Bylo to úžasné. Myslel jsem, že snad v dálce na nebi hrají ohňostroje, jak jsem se nechal unést.

Oba jsme vypadali podobně. Překvapeně, uneseně, šťastně. Dva kluci, co jim splašeně buší srdíčka. Dívali jsme se navzájem do očí a já pomalu nechal svou ruku sjet po jeho krku přes hruď až ke svému boku. Podal jsem mu jídlo a odcházel.

„Na můj účet," houkl jsem ještě na něj, aby se mi nesnažil strkat peníze, a nastoupil do auta. Odjel jsem a vsadil bych vlasy, že jsem si s sebou vzal i kus jeho křehkého srdíčka. Celý zbytek dne jsem ho měl v hlavě spolu s nezkrotným úsměvem na rtech zkrášlených o jeho dotek. Tak tomu se říká láska. Je to něco naprosto šokujícího a nádherného!

.     .     .

Tyčka a špek spolu začali chodit a hodně se sblížili. Netrvalo to ani dva roky a už měli svatbu. Adoptovali tři děti různých národností a všem jim dali stejně lásky.

Když tyčka o pár let později uhořel při velkém požáru, zbytku rodiny to zlámalo srdce. Špek na počest svého milovaného snědl svou poslední dováženou večeři. Nikdy na partnera nezapomněl a jeho jménem si každý den připomínal, že nemusí mít hezkou postavu, aby se líbil.