Od úrazu v tělocviku uplynul měsíc. Nechodím teď do školy, léčím se z anorexie.

Prý je se mnou lehká spolupráce, protože si uvědomuji, jakou jsem udělala chybu. Sice jsem na začátku váhala, jestli se mám nechat vykrmovat. Ale zjistila jsem, že to žádné doslova vykrmování není, jak si stěžovaly ostatní holky.

Prostě jsme jen pravidelně jedly zdravá jídla. Když jsem si poprvé tady na léčení stoupla na váhu, vážila jsem třicet pět kilo, což je na sto šedesát dva centimetrů poměrně málo.

Věděla jsem, že je to málo, nikdo mi to nemusel říkat. A taky jsem věděla, že musím přibrat. Ze začátku jsem měla tendence jídlo vyzvracet - nedokázala jsem ho v sobě udržet!

Ale s pomocí podpory sestřiček a rodičů jsem to zvládla překonat. Vím totiž, že tohle není výběr mezi tloušťkou a štíhlostí, ale mezi životem a smrtí.

Jsem sice ještě stále na začátku cesty, ale vím, že můj život teď nekončí, ale začíná!