Čím lépe jsem holky poznávala, tím víc jsem věděla, že to jsou fakt super kámošky. Nejen, že mě podpořily v hubnutí, ale hlavně mi založily ten blog, což mi fakt pomáhalo.

Trávila jsem na počítači poslední dobou fakt moc času. Psala jsem na blog, jak mi jde hubnutí a stěžovala jsem si na rodiče, kteří mi neustále nosili jídlo. Taky jsem ráda navštěvovala blogy ostatních holek a psala jim povzbudivé komenty.

Večer mám vždy hrozný hlad, ale když se bouchnu do břicha, přejde mě to. Tuhle radu mám taky z jednoho pro-ana blogu. Upřímně nevím, co to znamená to pro-ana, zeptala jsem se holek, ale nechcou mi to povědět.

Už jsem týden nejedla a vážím sedmdesát sedm kilo. Je to fakt super a ta námaha za to určitě stála. Pochlubila jsem se tím na blogu a i holkám ve škole.

„A cvičíš?" zeptala se Sofie.

„Ne," přiznala jsem se. Dost mě vysilovalo samotné hubnutí a na cvičení jsem neměla ani pomyšlení.

„To musíš," řekla tvrdě Nikča. „Pak ti to půjde rychleji"

A tak jsem začala i cvičit. Vždycky jsem cvičila brzy ráno nebo pozdě večer, aby mě rodiče nenachytali.

S Jurou jsem se od incidentu s Tomášem nebavila. Ne, že bych nechtěla, ale nenaskytla se žádná příležitost. Nicméně nic mi nebránilo najít si jeho Facebook a tam nestydatě zírat na jeho božskou tvář. Byl fakt krásný.

Neodvažovala jsem se ho požádat o přátelství, a trochu naivně jsem doufala, že mě o něj jednou požádá on sám... Třeba až shodím pár kilo. A já jsem věděla, že až trochu víc zhubnu, bude se se mnou normálně bavit a možná mezi náma i něco vznikne!

Tu cigaretu, co mi tehdy na seznamováku dal jsem nevykouřila. Típla jsem jí a schovala na památku. Vím, zní to šíleně a možná to i je šílený, ale hrozně mě to motivuje. Bože, jak moc si přeju bejt hubená!