Ráno mě probudil hlad. Měla jsem ze sebe dobrý pocit. Snídani jsem si dala, ale řekla jsem si, že to bude jediné jídlo, co dnes sním. Ve škole jsem se setkala s holkama. Sedla jsem si vedle Sofie a Natka a Nikča si sedly za nás. Hrdě jsem holkám oznámila, že jsem včera nic nejedla a dnes jsem měla jen snídani.

„Cože?" podivila se Sofie „A proč jsi měla tu snídani? To bys to bez ní fakt nezvládla?"

Nadšení z mého úspěchu ze mě pomalu vyprchalo. Sofie měla pravdu.
Když Sofie viděla jak se tvařím, snažila se aspoň trochu vylepšit, to, co právě řekla.

„Čím víc toho sníš, tím dýl ti bude trvat dosáhnout cílové váhy..."

Vtom jsem si uvědomila, že nemám ani určenou žádnou tu cílovou váhu. Řekla jsem to holkám a ony mi řekly, ze bych si ji měla někam napsat a psát si i aktuální váhu, abych věděla, jak jsem blízko cíli. Ok, takže jsem si na kus papíru napsala:

Výška: 160
Aktuální váha: 85
Cílová váha: 60

Při mojí výšce je podle mě váha šedesát kilo normální. Zeptala jsem se holek, kolik váží ony a přestože jsem z naší skupinky nejmenší a holky jsou vyšší než já, tak žádná nevážila přes padesát kilo... Sofie dokonce vážila čtyřicet... Při její výšce docela děsivé, a to o sobě psala, že si přijde tlustá... Docela mě tím děsí.

Ve škole jsme dneska ani nic moc neprobírali, spíš nám učitelé říkali, co se na jejich hodinách bude probírat, jak známkujou testy a tak.

Po škole jsem šla na autobus a viděla jsem Juru, jak jde někam do města s Tomášem, a přitom jsem věděla, že taky jezdí busem.

„Ty nejedeš?" zeptala jsem se hloupě.

„Co myslíš?" odvětil se tím svým neodolatelným hlasem.

Tomáš se zašklebil. „A co máš Zuzanko tak hloupý dotazy, zarostl ti mozek sádlem?"

Jura se zasmál a řekl: „Tak pojď už, jdeme."

A odešli.

Když jsem večer usínala, neustále jsem si přehrávala tu scénku v hlavě.. Hrozně mě štvalo, že se Jura tomu hloupýmu vtípku zasmál.

Ale... co když to nebyl jen hloupej vtípek? Co když to byla pravda? Poslední dobou si nejsem jistá vůbec ničím. Jo a dneska jsem kromě snídaně zase nic nejedla. Házím to do koše, polívky splachuju do záchodu a mamka ani taťka nepodali žádné podezření. Na jednu stranu mě to těší, na tu druhou mě mrzí, že moje úsilí není vidět.