Changkyun

Kráčejíc po popelavé zemi se rozhlédnu po černé krajině, která v mé mysli ještě rozkvétá krásou. Ačkoli teď je zem posetá krví a černým popelem. Pod mými kroky praská zem, jak pod nánosem černé zeminy leží staré kosti padlých lidí. 

Obyčejní vesničané, zvířata a bytosti, které se za svůj život prohřešili akorát tím, že svěřili svou víru špatnému bohu. Čím si tito lidé zasloužili utrpení? Proč jejich život musel předčasně skončit, nehledě na to, kam by utekli, bylo určeno, že zemřou a smrt si je najde v jakékoli formě. Pokud by nezemřeli ten den tady, zemřeli by další den po tom, co by nebeští jezdci vyjeli skoncovat jejich osud. Bylo totiž dáno, že po tom, co vzplál oheň v lese, vzplane i jejich vesnice a bez jakékoli šance všichni do jednoho zemřou. A jak bylo dáno, musí se i stát. 

Ti, co se radovali nad výhrou osudu a útěkem z hořící vesnice, se mohli akorát tak strachovat až se před nimi objeví černý stín, který ukončí jejich život. Osudu nikdo neuteče.

Až na mě.

Moje údolí, Avarel. Bylo kdysi pokryto loukami, lesy a jezery. Kam oko dohlédlo byla modrá obloha provázená zelenými kopečky. Stromy se táhly k výšinám a na jaře je údolí zbarvilo snad každou barvou. Byl to ráj na pohled. Každý, kdo údolí navštívil už z něj neodešel, usadil se ve vesnici a dožil svoje léta obklopený rájem na zemi. Každý, kdo chtěl poklidně žít, měl za cíl odebrat se do údolí Avarel. Možná to byl ten problém, lidí nechtěli do nebe, kdokoli slyšel o nádheře ráje na zemi, chtěl tam. Vyrůstal jsem v údolí od jakživa, moji rodiče mi prozradili, že mě jako malé dítě našli ve skalách, u malého jezera, ležel jsem prý vedle trhliny v zemi matka říkávala, že to byl osud, že mě nalezli, že jsem se zrodil ze samotné země a nebe se mnou má veliké plány. Jaká to ironie.

Údolí pro mě bylo domovem, jako bych byl s tím místem spojený. Kdykoli na něj teď pomyslím, srdce se mi bolestně sevře, jako by mi s údolím bylo spojené. Nikdo neví, proč se to jednoho dne muselo změnit.

Nevíme, jestli nebe žárlilo, jestli se nebeští se svou pýchou nedokázali smířit, že by lidí chtěli, místo do jejich dokonalého nebe, žít na zemi. Nevím, ale jednoho dne se ráj, místo, kde poutníci hledali svůj mír, kde rodiny našli své místo, kde zvířata našli harmonii ... změnilo v něco horšího než samotné peklo. Byl jsem ještě dítě, když se to stalo, ale dodnes si pamatuji křik a bolestný jekot lidí, kteří škemrali o svůj život. Nikdo je ale nevyslyšel. Lidé panicky utíkali a v té chvíli zapomněli na děti, na zvířata i na mír, který v údolí nalezli. 

Byli schopni do smrti uvrhnou i vlastního druha jen ve snaze utéct mučivé smrti. Nevím, jak jsem běsnění démonů přežil. Nájezd podsvětních sil, které masakrovali kohokoli potkali, jsem z nějakého důvodu přežil. Nevím, jestli si mysleli, že jsem mrtví, když procházeli těly pokryté kopce, kde kdysi sytě zelená tráva byla pokryta rudou záclonou. Když odešli, plazil jsem se bolestně pryč, zraněný a bezmocný. Nevím, jestli i to byl osud, nebo jen prostá náhoda, ale našel mě cestující mnich. Možná přišel do údolí najít svůj mír, ale nalezl mě. Ujal se mě a začal vychovávat. Naučil mě boje a já tenkrát přísahal, když mě vzal do údolí, abych viděl, jak vypadá nebeský osud, že já, nebudu řízen osudem, který vylosuje nebe v kratochvílích. Pamatuji si dodnes, jak můj mistr a zároveň otec zemřel v rukách černých stínů, které přišli dokončit dílo. I tenkrát jsem přežil, utíkajíc pryč, zatímco osud se mě držel jako můj vlastní stín. Bylo jedno, kam jsem utekl, kolik jsem jich časem dokázal porazit. Všude, kde jsem byl já, byli i oni. Postupem času jsem se naučil se jim skrývat, jeden špatný krok a byli by zase za mnou, ale věděl jsem, jak skrýt svou tvář, jak zamaskovat svou duši, tak aby mě nenašli.

Věděl jsem, že ale nejsem nikdy v bezpečí, celý život se skrývat. Když se mě ujal můj mistr, pověděl mi, že ze mě cítí zvláštní magii, takovou, jakou nikdy necítil. Učil mě, jak svou magii používat a já postupem času věděl, že nemohu jen dál cvičit, co mi bylo dáno. Hledal jsem po světě při svém skrývání jiné mistry, a přitom narážel na místa stejné jako moje údolí. Kdysi ráj na zemi, teď pustina plná mrtvol.

***

Přes 300 let chodím po světě, piluji svoje dovednosti. Na svých cestách jsem narazil na povídačky o mnichovi, který žije přes 500 let, v doufání, že by mě mohl učit jsem ho vyhledal. Tak rychle jako on mi dveře snad nikdo nikdy nezabouchl. Prosil jsem, několik dní a noci. Dodnes si pamatuji náš rozhovor.

Studená voda mě vytrhla z omámeného spánku.

 „Proč jsi sem přišel," promluvil na mě mnich, v rukách držel už prázdný džbán na vodu. „čekáš tu několik dní, co doufáš, že se tu naučíš." odložil džbán a z vrchu se na mě zadíval, roucho se mu zavlálo ve větru, zatímco jeho oči hledali odpověď v mé duši, namísto v mých slovech. Ale i tak jsem se nadechl pro odpověď.

„Jsi mnich, smrtelník jako já," odvětil jsem s chraplajícím hlasem, jelikož jsem na studené zemi čekal bez vody a jídla několik dní. Přes slabost jsem pořádně nedokázal ani sedět, ale i tak jsem nehodlal hnout se z místa. „cvičil jsem pod svým mistrem, naučil mě boje, naučil mě, jak pracovat se svými schopnostmi. Ale můj život se krátí, nejsem natolik silný, jak bych chtěl, potřebuji čas, potřebuji obelhat smrt, abych mohl zesílit natolik abych-" odmlčím se. Neřekl jsem příliš?

„Abys co...?" promluvil po chvíli, jeho oči mě upřeně ledovali.

„Abych mohl zničit osud." řekl jsem vážně. Viděl jsem v jeho tváři, jak se na chvíli zobrazilo překvapení.

„Osud?" zasmál se lehce. „Nikdo nemůže zničit osud." zakroutil hlavou s jemným smíchem nad mým cílem.

„Ale já ano," pronesl jsem hned pevným hlasem, bez jakékoli známky zaváhání. „Mistře, jsem pronásledován osudem celý svůj život, na každém kroku, když si nedám pozor na mě číhá smrt, je toto snad život, který by chtěl někdo vést? A proč...protože se někdo rozhodl, že moje údolí je urážka nebes?" sklopím v hanbě hlavu. „Moje údolí Avarel bylo zničeno masakrem démonů. Přežil jsem, nevím proč, možná protože jsem se prý narodil ze země, možná protože mě prý přinesli andělé, jak mi říkávala moje matka," Zašeptám. „ale přežil jsem a od té doby jen utíkám a bojuji, chci se naučit vaše tajemství dlouhověkosti, chci se naučit ještě tolik věcí, abych mohl jednou pro vždy utéct před tím temným osudem a žít život, jaký chci, jaký si sám vyberu." pronesu nakonec a zvednu hlavu. Vidím jeho výraz, vidím, jak přemýšlí, a to mi dávalo naději.

„Moje tajemství, pojď dál, promluvíme si." moje nohy mě bohužel neposlouchali, padl jsem na zem při první snaze vstát, ale nedal jsem mnichovi možnost na to promluvit. Začal jsem se plazit, takové bylo moje odhodlání. Mnich mě nechal, nechal mě, abych se se zbytky důstojnosti dostal dovnitř.

„Moje tajemství je prosté, jednoho dne, když jsem procházel lesem v dáli na východě, jsem se dostal do potyčky s bandity. Chtěli můj život, nic víc, utekl jsem jim, ale ne daleko, zraněn na pokraji sil jsem padl před jezero. Neměl jsme moc na výběr a začal se modlit. Hladový po útěku, zraněný po mečích jsem se modlil k bohům, aby ušetřili můj život. V tu chvíli ze stromu spadla broskev. Ale jiná než ostatní, veliká jako vědro vody. Začal jsem jí jíst, hladový a v doufání, že je to dar. Než jsem se stihl jakkoli rozkoukat rány se mi zahojili, zlomená noha srostla a já s broskví v náruči utekl. Od té doby jsem nezestárl ani o den," Přikývne. Vytřeštil jsem oči, moje modlitby by nebe sotva přijalo. „jsi zajímavý člověk, to se musí nechat, chci vidět, jaký potenciál máš, ty, jenž andělé přinesli, nebo mám říct ty, jenž se zrodil z popela země...přišel jsi do styku s démony a přežil jsi, nebo bych spíš měl upřesnit, zemřel jsi...,"zadíval se na mě. „ jenže tvoje smrt něco způsobila, to, že se v tobě něco probudilo, tvoje magie, tvoje duše uhasínající v mrtvém těle probudila možná démona ukrytého ve tvém nitru, kdo ví, ale rád bych se ujistil... pokud se ukážeš být dobrým studentem...dám ti ke snězení zbytek té broskve." přikývl. Oči se mi v tu chvíli rozzářili stětím. Mistr Lim byl tvrdý učitel. Procestoval jsem s ním několik míst, skrytých knihoven se starými spisy, kde zkoumal můj původ, o kterém i dál nic neřekl. Nevím, kde vzal to, že bych mohl být démon, možná to vycítil, možná jen typoval, ale po několika letech tréninku, meditací a cest jsem dostal svou odměnu.

Nevím, jestli jsem připraven. Na svých cestách jsem se naučil spousty věcí, bojoval jsem s nespočty stínů, které vypátrali mojí pozici. Byly to těžké boje, jeden stín vystačil na to, abych těžce zraněný ošetřoval svoje rány několik měsíců. Chtěl jsem ještě trénovat, chtěl jsem ještě tomu dát čas, ale můj pohled ustane znovu na černé zemi, kde z hlíny kouká několik kostí. Tohle jim nemůže procházet, další místo, zničené jako moje údolí. Nadešel čas, abych se šel podívat do nebe.

***

Dostat se do nebe není lehká věc, jen nesmrtelní a vybraní smrtelníci, většinou mniši mají povolení vstoupit na nebeská města. Na své cestě na to přijít, jak se dostat do nebe jsem se dostal do města. Veliké město plné ruchu a hluku. Nevnímal jsem, jak kolem běhají děti s prskavkami, nebo jak lidé křičí jeden přes druhého svoje nabídky při obchodování ve stáncích.

„Poběž, honem!" uhnu tak tak jedné měšťance.

„No jo, co se zase děje." postarší žena šla na rozdíl od dívky pomalým krokem.

„Dneska přijede nebeský kočár pro mnichy z chrámu, kteří mají zkoušku na osvícení na nesmrtelné! Třeba tam bude nesmrtelný, nebo aspoň uvidíme ten kočár, ale honem!" vyjekla rychle a starší žena přidala do kroku. Vytřeštil jsem oči. To je moje šance. Nerad používám to slovo, ale jako by to snad byl osud.

„Tady, chlapče, ať se máš z čeho najíst." zvednu hlavu, když přemýšlím, jak se dostat do kočáru. Zadívám se na stařenku, která ke mně natahuje ruku. S nechápavým výrazem natáhnu svoji ruku, zatímco ona mi do ruky dá pár mincí a odejde se spokojeným úsměvem. Nakloním nechápavě hlavu na stranu. 

„Vím, že nevypadám zrovna jako šlechtic, ale že bych vypadal jako bezdomovec?" zamumlám si pro sebe a prohrábnu si vlasy a vyjeknu, když se mi prsty zaseknou v dlouhých v zacuchaných vlasech. Odfrknu si, zatímco si přičichnu k rukávu tuniky a zakašlu. No, možná trochu jako bezdomovec vypadám, no. Na tyhle myšlenky ale není čas, hodím si mince do měšce. Jedním ladným skokem vyskočím na střechu budovy a rozhlédnu se. Jakmile uvidím dalších několik lidí utíkat směrem, kam běžela dívka se svou matkou, tak se rozeběhnu po střechách za nimi. Jakmile doskočím na střechu před velikým prostranstvím náměstí, tak se přikrčím. Před hlukem lidí, kteří stáli v jedné rovině klečeli na zemi mnichové. Ve svých modrých rouchách měli sklopené hlavy k zemi. Já i všichni ostatní jsme zvedli hlavu, když se ozval gong a z oblaků se ladnou cestou, jako když v dáli vidíte kočár s koňmi, jak jede po kopečkách. Kočár se s několika cestami nad střechy domů snesl před mnichy. Nikdo nevystoupil, také ho ani nikdo neřídil. 

Bílí oři zařehtali a dveře od kočáru se otevřeli. 

„Čtyři mniši, hodni osvícení, nastoupí." ozvalo se odnikud. Dál mě jejich postup nezajímal. Seskočil jsem ze střechy a plížil jsem se do cesty kočáru. Utíkal jsem ve snaze tam být dříve než kočár. Zvedl jsem hlavu, když se znovu ozval gong a kočár se vznesl. Na nic jsem nečekal, ve chvíli, kdy kočár letěl nad mou polohou, jsem vyskočil a pevně jsem sevřel nefritový podvozek.

Seskočil jsem kousek před tím, něž kočár zastavil a ukryl se za sytě rudý sloup, podpírající bránu. Mniši odešli a kočár odjel, asi do své stáje. Najednou jsem byl sám.

„Jsem tu," hlesl jsem, můj pohled spočinul na nebeském městě. Nádherné stavby seděli na mracích, jako by byli mezi, obloha byla z různobarevných mraků, to samé i „zem". „co teď..." hlesl jsem znovu. Měl jsem jasný cíl, ale nejasnou cestu. Poznají mě, když mě uvidí? Zabijí mě, když mě odhalí? Otázek bylo mnoho, ale věděl jsem, že nemohu zemřít, ne, dokud nedokončím to, co jsem před 300 lety začal.