Včera jsem spatřil

malého chlapce,

v dešti seděl

na kovové římse.

Slzy kanuly z jeho očí

a volal k nebi

nejasná slova plná smutku.

Snad doufal,

že si jeho dětský hlásek

prorazí cestu černými mraky.

Za ním jasná záře!

Plameny tiše rdousící dům,

jen tiché praskání

neslo se vzduchem.

Když jsem popošel k plamenům blíž,

zaslechl jsem znenadání křik.

V plamenech toulaly se zrůdy,

jako by se vynořily z temné půdy,

kde samotný ďábel

zaséval zlo.

Bez tváří a slitování,

násilné a zlé,

se smrtí spřízněné.

Plameny létaly vzduchem

a těla zrůd,

vyzáblá a slabá,

razila si cestu jimi.

Sklopil jsem zrak,

tváře mokré

od slz a třpytivého deště.

v dálce jsem zahlédl

barevné děti,

jež se smíchem hnaly se ulicí.

Nechávaly za sebou stopy,

jejich barvy se mísily s barvami zašedlého světa.

Vzhlédl jsem k chlapci a k vzdálenému obzoru,

kde kmitaly blesky

a oblohu prořízly vedví.

Chlapec byl promoklý

a stále plakal.

Barevný slzy

mu stýkaly po tvářích

a on šednul.

Celý svět zničehonic ztrácel význam

a šedý chlapec,

již význam nikdy nenajde.