Prý jsme stvořeni z malých okamžiků.

Z nepopsatelně kouzelných mžiků.

Ztrácíme se mezi řádky,

život byl až přespříliš krátký.

S našimi srdci krásná slova splývající,

mizí v ostatcích duší skomírajících.

Zavládly teď temné časy,

z milých tváří stávají se děsivé grimasy.

Chytám se tvých chladných rukou,

šeptám slova, co svět zpátky nedobudou.

Možná tvé oči nesly zvěsti,

že neutečeme před tou bolestí.

Však mi pobláznění byli,

o věčné lásce jsme vždy snili.

Nenaplnitelné sliby

byly právě ty největší chyby.

Neměli jsme nic,

ale stále jsme chtěli víc a víc.

Teď polapení v nicotě,

v té děsivé neutuchající prázdnotě,

co našim tělům vládne.

Všechno možná skrývá se v naší hlavě.

Jsme nenapravitelní blázni,

v téhle noci všichni jsou krásní.

Ale já stále moc dobře vím,

že budeš pro mě vždy vším.

A proto, lásko má,

dovol mi poznat ráj,

náš nekonečný svět,

ale až dojdeme na druhý břeh.

Teď sbohem ti dám,

budeme vzpomínat na lásky naší žár.