Zlaté slunečnice

neblaze natahující krky ke slunci.

Chaotické barvy poezie.

V hrudi plavé srdce bije.

Blíží se konec nirvány,

konec neutuchající euforie.

Mezi koncem a začátkem nicoty

láska hrdě plála.

Tak vzdálený měsíc!

Tak vzdálené hvězdy!

Tak vzdálené to tvé srdce!

K nebi natáhni své ruce

a dotkni se slunečních paprsků.

Jsou tak něžné, smutku plné.

Oči nechávej otevřené.

Začalo to pouhým nic

a pranic víc.

Skončilo to nekonečnem,

zdlouhavým a prázdným.

Vesmírem teď sám brázdím.

Zbyl jen hvězdný prach

dopadající na barvy za padajícího slunce

a pole umírajících slunečnic.

Skomírající den,

drásavá noc.

Už nemáme toho moc.

Pár cigaret v zadní kapse

a jedna poblázněná fotografie,

k tomu několik vzpomínek,

v obálce schovaný vlasů tvých pramínek.

Chtěl bych ti dát

ještě jednu slunečnici,

v temnotě jasně zářící.

Anebo po tobě pojmenovat hvězdu,

abys k ní našla svou cestu.

Všechno teď skromné se zdá.

To, jak vesmírem bloudím sám,

hvězdy pojmenovavám

a na tvou lásku tiše vyčkávám.