Seděla tu dívka ztracená,
ve víru svých citů lapená.
Seděla tu dívka zlomená,
z vlastního srdce zmatená.
A ta dívka jsem byla já.

Seděl tam chlapec nečinný,
k dívce té tak tiše lhostejný.
Seděl tam chlapec zničený,
protože nikdy nebyl stejný.
A ten chlapec jsi byl ty.

Seděli ti dva naproti sobě,
její tichý žal byl mezi nimi,
nerušil ticho jako v hrobě,
ani on s myšlenkami svými.
A ti dva jsme byli my.

Neseděl s nimi vůbec tam,
přesto zůstal nablízku jim.
Bez tušení, čím je on sám,
uzamčený v srdci dívčím.
A ten někdo byl on.

Byl možná zachráncem,
byl možná žalu strůjcem.
Býval jejím ochráncem,
teď je zmatků tvůrcem.
A pořád je to on.

Seděla tu dívka zmatená,
se srdcem, co se rozpadá.
Seděla tu dívka znavená,
tak nešťastná láska dopadá.
A to jsem znovu byla já.

Seděl tu chlapec zavřený,
se srdcem pevně zamčeným.
Seděl tu chlapec zmařený,
protože neměl pomyšlení.
A to jsi znovu byl ty.

Seděli ti dva tak nablízku,
přesto však tolik daleko,
snad oba myslíce na lásku,
ona hluboce, on nalehko.
A to jsme znovu byli my.

Neseděl s nimi, ale přesto
byl tam u nich přítomný.
Snad netušil, snad věděl to,
jak je teď její svět zmatený.
A to byl zas a znovu on.

Vídávala v něm naději,
býval její jiskra v temnu.
Teď sebral její jistotu jí,
teď jiskra vzala světlo dnu.
A kdo jiný než on.

Seděla jsem tam na kraji,
z vlastního srdce zděšená,
že dovolilo hloupé naději,
aby přestala být vznešená.
A ta naděje byl on, ne ty.

Seděla jsem tam, teď vstávám,
neboť ticho je již u konce,
a ač pořád z části váhám,
jdu nyní vstříc nové lásce.
A končí ticho jménem my.